Joyce Mansourová: Výkřiky

Svazek Výkřiky nabízí českému čtenáři poprvé v knižní podobě výběr z poezie Joyce Mansourové (1928- 1986), básnířky, autorky divadelních her a prozaičky narozené v anglickém Bowdenu a od počátku 50. let až do své smrti žijící ve Francii.

Českému čtenáři Mansourovou prvně představili Adolf Kroupa s Janem Řezáčem na stránkách Světové literatury v roce 1965; v 70. a 80. letech její texty převáděli do češtiny Pavel Řezníček a Jan Gabriel, ve druhé polovině 90. let Erik Lukavský. S výjimkou zesnulého Kroupy jsou pod nynější knížkou Výkřiky podepsání všichni: Řezáč jako autor vzpomínkového doslovu, další tři jmenovaní jako překladatelé.

Ačkoliv Mansourové texty bývají řazeny do tradice surrealismu, nemají mnoho společného s psychickým automatismem, s krátkými spojeními a jiskřením mezi nesouvislými lyrickými obrazy Paula Eluarda nebo Andrého Bretona. Její dynamické a semknuté, většinou epické a pointované básně-výkřiky "zraňují ostrým jazykem", neplynou v metaforách a jinotajích, v analogiích ani v náznacích - hovoří přímo, pojmenovávají konkrétně, bez šifer.

V tematické rovině básnířka otvírá čtenáři cestu do vesmíru, v němž se prostupují pud slasti a pud smrti, proplétají láska a smrt, sadismus s masochismem - podobně jako to před ní činil markýz de Sade, souběžně s ní Georges Bataille a po ní třeba Régine Deforges.

Své narcistně monologické verše Mansourová zasvětila pohlcování, milostné touze, která druhou bytost zničí a "ocelovýma očima" sleduje její umírání, smrt a zohyzďující rozklad. Tak jako ve verších: "včera večer jsem viděla tvoji mrtvolu (...) / a přece jsi mi takhle byla nejmilejší, / má květino".

Z originálů Prose et Poésie (Actes Sud 1991) a Trous noirs (La Pierre d'Alun 1986), Fra, Praha 2003, 264 strany

Pierre Francastel: Malířství a společnost

Florentští mistři vymysleli v 15. století perspektivu a spolu s ní se v malířství zrodilo i pojetí prostoru, které připomíná divadelní scénu s kulisami. Otcové moderního umění tuto renesanční koncepci po půl tisíciletí dokonale rozbili. Tomuto tvůrčímu procesu se věnuje slavný francouzský teoretik Pierre Francastel v knize s podtitulem Výtvarný prostor od renesance ke kubismu. Naznačuje, jak nové výtvarné pojetí mohlo být ovlivněno proměnou evropské civilizace. V mnohém diskutabilní, ale podnětná studie je druhou Francastelovou knihou přeloženou do češtiny - první byla Figura a místo vydaná v Praze v roce 1984.

Barrister a Principal, Brno 2004, str. 164, přeložila Jana Spoustová

J. A. Benda: Ariadna na Naxu

První významný scénický melodram v evropské literatuře, dílo českého skladatele Jiřího Antonína Bendy, vznikl za jeho působení v německé Gotě v roce 1775 na text J. Ch. Brandese podle známého řeckého mýtu. Jaroslav Krček ho nyní natočil s Komorní filharmonií Pardubice v českém překladu Václava Renče. Nahrávka vznikla při živém provedení na festivalu Lomnické kulturní léto s Jitkou Molavcovou jako Ariadnou a Alfredem Strejčkem jako Théseem.

ArcoDiva, 38:37