Deska Honkin´ On Bobo předkládá k posouzení tucet skladeb. Nejzajímavější je osmá The Grind, novinka z pera Aerosmith po třech letech. Zbytek jsou výstřižky z učebnice blues a rock"n"rollu. Aerosmith totiž nahráli kousky v tomto žánru klasické. Mají na to větší právo, než by znalec jejich alb vydaných v posledních patnácti letech mohl připustit.

Blues na povrchu

Zpěvák Steven Tyler to řekl výstižně: "Nenahrávali jsme žádné bluesové album, nahrávali jsme nové album Aerosmith. Všechno, co jsme dosud natočili, bylo ovlivněno blues. Tentokrát se tenhle základní prvek dostal ještě víc na povrch."

Na počátku sedmdesátých let byli považováni za americkou odezvu britského hard rocku. Těžko se ale s takovým označením smiřovali, protože cítili své kořeny pevně zasazené do domácí hudební historie a obdivem k bluesovým a rock´n´rollovým velikánům padesátých a šedesátých let se nikdy netajili.

Rocková energie

Pakliže jsme si u Aerosmith poslední dobou zvykli, že jejich alba byla po okraj naplněna po všech stránkách detailně dotaženými skladbami, které blues postupem času vtahovaly do osidel moderního pop rocku tak, aby kapelu nemohl nikdo podezírat z vtíravosti, bude to třeba protentokrát hodit za hlavu.

Honkin´ On Bobo je jiskřivý návrat do starých časů. Stojí na tradici: tři čtyři akordy, jednoduchý valivý rytmus, bluesové postupy a nálada. Bostonští k tomu ještě sáhli do rock´n´rollových archívů.

Dalo by se to označit za oddech starých pánů, kterým docházejí nápady. Takový pocit ale Aerosmith nepřipouští. Album je od první skladby nahuštěno moderní rockovou energií, navíc ho kapela opatřila "bílým cítěním", které k černému bluesovému materiálu přistupuje s jiskřivou touhou pomazlit se s ním a dát mu nový rozměr.

Je pak jedno, zda Aerosmith přetvořili skladbu Road Runner, kterou měl v repertoáru legendární černý kytarista Bo Diddley, Never Loved A Girl od skupiny Freedom, zlidovělé Shame, Shame, Shame, I´m Ready a Jesus Is On The Main Line, nebo Back Back Train od Freda McDowella.

Z jiného těsta je jen původní The Grind. Na desce je to slyšitelně nejmodernější věc, kapela se na něm drží svého pěstěného zvuku a i v sousedství klasických učebnicových skladeb se rozhodla jej zachovat. Steven Tyler v ní zpívá stejně.

Deska nabídla místo pro vlastní přístup ke klasice, a tak Aerosmith skladby s gustem přetvářeli k obrazu svému. Tím desku de facto sjednocovali, zásadním společným jmenovatelem je větší tvrdost než ta z původních verzí. Hledat za tím vším hráčskou a vokální kvalitu a aranžérskou flexibilitu by bylo vracením dříví do lesa.

Aerosmith: Honkin´ On Bobo

Sony Music/Bonton, 43:57