Hlavní obsah

Tono Stano: Na fotografii mě vždy zajímalo tajemství

Právo, Jan Šída

Fotograf Tono Stano (53) je známý především svými černobílými portréty či akty. Tentokrát však vsadil na barvu, a jeho práce tak získaly další leckdy až překvapivý rozměr. Aktuální výstavu nazval jasně a stručně Moje barvy a připravil ji pro pražskou Leica Gallery.

Foto: Jan Šída

Tono Stano objevil kouzlo barevné fotografie a hledá v ní nové výtvarné formy.

Článek

Podle čeho jste snímky pro výstavu vybíral?

Především podle prostoru. Část fotografií se právě vrátila z výstavy ve Francii, já jsem z nich vybral větší množství a přidal jsem k nim i nějaké nové práce. A potom jsem vše ladil, aby snímky přesně zapadly do zvoleného interiéru.

Vždy mě zajímalo tajemství, které na fotografii zůstává i poté, co je vše fyzicky odhaleno

Veřejnost vás má spojeného hlavně s černobílou fotografií. Jaký je vlastně mezi ní a barevnou fotografií z vašeho pohledu rozdíl?

Je to hlavně o schopnosti dokázat se v dnešní záplavě možností omezit. Černobílá fotografie je vyloženě demonstrace vymezenosti, že zůstanete v černobílé škále. Jenže já jsem v poslední době objevil obrovský potenciál právě v barvě. Mnoho věcí stačí udělat barevně, aby měly správnou vizuální sdělnost. A tohle je můj přechod k nové výtvarné formě.

Připravujete si detailně kompozici budoucího snímku?

Koncept před focením je samozřejmý. Ovšem u barvy tohle ještě nemám dokonale nastudováno, právě na tom pracuji. Vždycky si předem představím sféru, ve které bych asi s barvou pracoval, a v ní se pohybuji. Dál už postupuji formou jakéhosi dokumentu.

Stává se, že je pak při realizaci vše jinak?

Samozřejmě. Proto je dobré mít předem daný koncept, aby člověk byl připraven i na improvizaci. Ta vám často přinese věci, které nevymyslíte. Díky jedinečnosti setkání připraveného a nepřipraveného tak vzniká nová a překvapivá realita.

Je důležité, jak se model u focení chová?

Jistě, protože model je vlastně nejdůležitější. Mě osobně vždy zajímalo tajemství, které na fotografii zůstává i poté, co je vše fyzicky odhaleno. Ale dílo začíná být zajímavé, až když si je divák vezme za své a vytváří si k němu svůj vlastní příběh. Pak už to začíná být víc jeho obraz než můj.

Někdy se stane, že si lidé o věci myslí to co já, jindy zase vůbec ne. Věci mají mít více vrstev a já je chci nechat takto otevřené.

Upravujete následně své práce?

Ne, skoro vůbec do nich nevstupuji. Tak, jak je zvolené téma barevné v reálu, tak by mělo být i na výsledném obraze. Jedinou výjimku na mé pražské výstavě tvoří původně černobílá fotografie Smysl. Ta je dokolorovaná a je to vlastně hříčka počítače.

Reklama

Výběr článků

Načítám