Článek
Z jednoho pohledu na černobílou válečnou fotografii rozplétá Zabužko svůj složitý a velmi rozsáhlý příběh o ukrajinské povstalecké armádě (UPA), Rusech, Němcích a hlavně současných obyvatelích Ukrajiny, kterým se historie nepěkně plete do života.
Ukrajinu líčí jako vytunelovanou zemi plnou lidí se špatným svědomím - manažer televize se kroutí jako had, když má přiznat, že kryje nechutný sexuální byznys, rázovitý poslanec zase kryje zlodějiny tak obrovské, že je lepší to nevědět, a výtvarný kritik je bývalý agent KGB.
Všem se tu minulost plete pod nohy. Zabužko pomalu a šťavnatě odhaluje spletité cesty rodin hlavních postav, reportérky Daryny a jejího Adriana. Různé podrazy, msty a nenávisti se vršily, jak dějiny válcovaly „nárazníkovou“ zemi mezi Ruskem a západnější Evropou. Lidé bojovali za svobodu s jedněmi proti druhým a zanedlouho s druhými proti prvním...
Není zhnusena jen historií, ale především současností
Ukrajinská média z upřímného nadšení 90. let brzy vystřízlivěla a Daryna raději odchází z televize po nechutném rozhovoru s ředitelem, který kašle na novinářskou profesionalitu. Natočí nezaměstnaná reportérka ještě někdy film o pratetě svého přítele, která zahynula během bojů UPA se Sověty? A zajímá to vůbec někoho? Ptá se sama sebe.
Oksana Zabužko je filozoficky zaměřená autorka. Své úvahy o politice a novinařině doplňuje i rozborem vztahů erotických - postupuje ovšem zcela jinak než třeba Kundera. Ten neúnavně a se stoickým klidem rozpitvává emoce jako chladný vědec žábu - naproti tomu Zabužko je jako uragán, vypjatě subjektivně komentuje pohnutky té či oné postavy, sexuální zážitky, pečlivě chráněná tajemství. Ponechme raději na genderových chytrolínech, aby rozhodli, jestli je to tím, že je žena, nebo spíše tím, že my Češi jsme klidnější než Ukrajinci.
Se zvlášť zlou ironií pohlíží autorka na dvacetileté ukrajinské „novinářky“, které mají dlouhé nohy, krátké sukně a na všechno dokonale nacvičené odpovědi, ale jakoby neměly vlastní duši. Neumějí ani rozlišit pojmy dobrý novinář a úspěšný novinář...
Autorka v románu zdařile střídá perspektivy, používá vyprávění v mužské i ženské ich-formě. Je zkušenou psycholožkou, zejména pokud jde o ženské postavy, ale přece jen ve své emotivnosti někdy ujede. Třeba rezolutně tvrdí, že ženy jsou mezi sebou solidárnější než muži - že prý na kamarádku všechno neprásknou. Skutečně?