Přinesl nová témata i způsob vyjadřování, na piedestal postavil jednoduchost, která ovšem neměla nic společného s povrchní zkratkou. O tom, jak uvažoval o umění, společenských problémech, jak prožíval svá sexuální dobrodružství i zklamání, nebo prostě o tom, co rád snídal, psal do svých deníků, které nyní vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Časově zápisky zachycují období od roku 1977 až do září 1989.

O pár měsíců později Haring umírá v jednatřiceti letech na komplikace související s nemocí AIDS.

Mladého Haringa fascinovaly v newyorském metru graffiti a reklamní plakáty. Všiml si, že na zdech jsou občas prázdné černé reklamní plochy. Šel si proto koupit bílé křídy (byly levné) a začal kreslit figurky dětí, psy, létající talíře, všechno, co pochytil z otcových komiksů a disneyovek. Lidem se to líbilo, protože tím do podzemní vnesl život.

Haring nejraději psal, když se někam přesouval – nejčastěji letadlem. Vedle zápisků citoval i z knih oblíbených autorů, psal básně a samozřejmě do deníků kreslil. Přemýšlel nad strukturou, protože podle něho nikde nevládne chaos. Hlavní byla figura, pohyb a humor.

Japonská superstar

Z Haringa se za krátkou dobu stala slavná osobnost, která se v Evropě seznamovala se šlechtici, režiséry a umělci. V Japonsku jej dokonce uctívali jako superstar. Přitom sláva jej, jak píše, nezměnila. Jen lidé se k němu začali chovat jinak. Traduje se, že jej miloval hotelový personál, protože mu umělec často dával své kresby a skici jako všimné.

Haringovy deníky jsou pozoruhodné čtení od umělce i společenského aktivisty. Nebyl mu lhostejný svět, zdraví dětí, boj proti drogám, uvažoval o hodnotě peněz nebo významu charity. Na svůj věk byl obdivuhodně vyspělý.

Jeho život se však odvíjel v divokém tempu, kupředu jej hnala tehdy nová nemoc. Věděl, že konec je nevyhnutelný.