Proslavil se už počátkem 80. let jako zpěvák britské postpunkové skupiny Killing Joke, kterou založil v roce 1978. Přestože její tvorba ovlivnila Nirvanu, Metalliku, Nine Inch Nails a řadu dalších kapel, u rocku nezůstal - učarovala mu symfonická hudba.

V Lipsku vystudoval kompozici a byl také prvním ze západní Evropy, kdo vystudoval arabskou hudbu na konzervatoři v Egyptě. V roce 1989 měla premiéru jeho 1. symfonie, na tu navázaly v devadesátých letech druhá nazvaná Black Onyx a Rekviem za moderní svět.Známější než vlastní kompozice jsou však jeho symfonické úpravy rockových skladeb od Rolling Stones, Pink Floyd a Doors - na té poslední hrál houslista Nigel Kennedy.

Loni vydal s Killing Joke nové album a se skupinou se s ním představil i v Praze. Od roku 1992 žije na Novém Zélandu, od roku 2000 se však pravidelně objevuje v Česku. Jaz Coleman jako Jaz Coleman ve filmu Petra Zelenky Rok ďábla (2002).

Proč jste se zase vrátil na scénu s Killing Joke? Taky jste natočili nové album. Co vás k tomu vedlo?

Hrozně mi chybělo stát na pódiu a zpívat. Ale důvody, proč jsme natočili nové album, vyžadují dlouhou odpověď. Snažili jsme se obhájit to, čeho jsme už dosáhli. Písně, s nimiž jsme přišli na konci 70. let, inspirovaly celou generaci hudebníků. Lidi z mnoha kapel mi říkali, že je Killing Joke ovlivnili. Nedávno jsme se o tom bavili s Metallikou. Ale zjistěte si to sám, nechci se chlubit.

Přispělo k tomu také to, že se mi podařilo udržel skupinu pohromadě více než pětadvacet let. To je jako manželství. Cítím se tím poctěn, protože kluci v kapele jsou velmi komplikovaní lidé, velcí individualisté a je skoro nemožné zajistit, aby byli všichni šťastní. Ale my to dokázali. Vídal jsem se s nimi, i když kapela nebyla činná. Scházeli jsme se, pili a bavili se o všem možném a hudba byla tím posledním tématem.

Kapela přitom takovou dobu existuje v tomto podivném světě, nad nímž se zvětšuje ozónová díra, ve kterém se kácejí tropické pralesy a kde se do řek vypouští rtuť - prostě se ničí celá planeta.

A když se na to díváte, napadá vás, jestli svět bude dál žít. Odpověď je, že rozhodně ano, my můžeme situaci na planetě změnit. Můžeme všechno, můžeme vyčistit řeky a vy třeba můžete udělat velké ekonomické plány, které přinesou zisk Čechům, a ne cizincům.

Potvrzujete mi pocit z alba - že je politické, zejména píseň Total Invasion.

Já jsem ale nikdy nebyl politický. Můj pohled je prostý: Nechte mé lesy na pokoji, moje řeky čisté a neprodávejte moji zemi v privatizaci. Co jinak odkážeme svým dětem? Řekneš synovi, že jste prodali jeho rodnou zemi cizincům?

Stejný problém máme na Novém Zélandu. Žijeme ve světě McDonaldů, v globalizovaném světě korporací. Musíte to ustát, jinak váš národ pohltí. V Čechách panuje naivita, nevíte, kde je skutečné zlo kapitalismu - to je dědictví komunismu. Ale musí tu existovat třetí cesta. My věříme v soukromé vlastnictví, ale také víme, co chtějí zahraniční společnosti, jde jim jen o bohatství. Nechceme vidět lidi, jak končí na ulicích. Pokud to je politické, pak jsem politický. 

Česko jste si oblíbil a víte, co se tu děje. Co si o tom myslíte?

Nejsem Čech, a tak se tu nemohu plést do politiky, i když mám své mínění o zkorumpovaných lidech. Zpočátku jsem z celého srdce miloval Havla, ideály, které předestřel, když ale vidím, jak potřásá rukou tak špatnému člověku, jako je George Bush, lituji, to je pro mne konec. Podpořil ho v nelegální válce, přičemž historie ukáže, že americký prezident byl ze všech nejúplatnější, a teď má kvůli tomu potíže i Tony Blair a Aznar prohrál volby. Havel se pod ten nekompetentní dopis podporující válku podepsal, přestože ho o to lidé nežádali.

Netoužíte přece po nových Rusech a všem politikům, kteří říkají, že by v této zemi mohly být americké letecké základny, bych vzkázal, že je jejich povinností zeptat se lidí, co chtějí. A když se neptají, tak je vykopněte. Já chci, aby Česká republika šla svou cestou. Proto musíte dávat svým vůdcům výzvy a nelíbat jim zadek.

Obdivuji parašutisty, kteří zabili Heydricha. Věděli, že jdou na smrt, a přesto se vydali zlikvidovat člověka, který utiskoval jejich národ. Přemýšlím o tom ve vztahu k vlastnímu národu, přece jen jsem Brit. Vždycky jsem cítil vinu za Mnichov, za jednání Británie v osmatřicátém. A když si vzpomenu na ty muže, kteří zemřeli v kostele v Resslově ulici, říkám si, že na světě musí existovat nějaká klíčová myšlenka, nějaká rozhodující síla.

Vás dost zajímá i ekonomika, že?

Tři roky jsem studoval mezinárodní finance v Ženevě. Znám všechny ty provázané rodinné klany - Harrimanovi, Kruppovi, Prescottovi, Walkerovi, Bushovi, včetně George W. Některé z nejvlivnějších bankéřů dokonce znám osobně. Když je potkáte, uvědomíte si, že jsou to taky jen lidé, kteří jedí, serou a umírají. A osobně nejsou zlí, mám je rád, protože jsou sečtělí a vzdělaní. Někteří se dokonce řadí do rodiny fanoušků Killing Joke.

Jenomže taky vím, že žijí z federálních rezerv. Do těch jdou v USA výnosy z daní. Za Woodrowa Wilsona se rozhodlo, že federální rezervy budou z národní banky USA převedeny do dvanácti soukromých bank. Takže Američané, tento skvělý národ, odvádějí na daních miliardy dvanácti velkým bankovním domům.

Co pro vás znamená Praha?

Praha je jako horská dráha. Energie ve městě je neuvěřitelná a musíte s ní pracovat. Bydlel jsem dvě stě metrů od domu U Černé Matky Boží v Celetné. Na takových místech musíte snít. Když Prahu opustíte, můžete se zbláznit, ale jsou v ní věci, kvůli kterým z ní musím občas odjet.

Ale vždycky, když se vrátím, jsem šťastný, protože tady pořád existuje pocit svobody. Rád se dívám na Prahu jako cizinec, který obohacuje její kulturní život jako třeba Mozart.

A víte, proč to dělám? Protože to tady miluji. Praha zůstává Prahou. Mám velký respekt k ní i k lidem, co v ní žijí. Každý Čech stejně jako Polák vnímá historii, což je pro mě důležité - můj strýc zemřel při bombardování Hamburku. Proto bych nemohl žít natrvalo mezi Novozélanďany nebo Australany.