Do necelých dvou hodin se jich v režii Víta Prýmka vejde šest – o tom, jak Trautenberk zatoužil po sojčím peříčku, poté dvě o trampotách, jaké se svým pánem prožívají Kuba a Anče, když ten místo slíbené svatby chce odvést Kubu na vojnu. Po pauze už mají po svatbě, ale Trautenberk si nedá pokoj a pokouší jak své poddané, tak vládce hor Krakonoše.

Inscenace se svou poetikou rozumně drží televizní předlohy – ostatně děti zcela vyprodané víkendové premiéry nemilosrdně srovnávaly divadlo s televizní předlohou. „To máme doma na videu,“ ohrnovala nos holčička vedle mě. Ale vzápětí zcela propadla kouzlu živého divadla. A jak by také ne – Barbora Mottlová je líbezná i rázná Anče, Michal Maléř upřímný a mužný Kuba, Přemysl Houška si nic nezadá s usouženým hajným Zdeňka Řehoře a ještě přitom dobře zvládá roli vypravěče, vstupujícího do živého kontaktu s dětmi. A tajemný Krakonoš Martina Polácha jako by Františku Peterkovi z oka vypadl, navíc se umí zjevovat i ve dvou podobách najednou!

Trautenberka si s chutí zahrál ředitel divadla Martin Otava, a přestože jeho pán je patřičně rozmazlený, nepůsobí ve skutečnosti nijak zle. A když ho rozbolí zuby, tak ho děti i politují. U malých i velkých diváků to ale na celé čáře vyhrála koza Líza (Kateřina Vydrová), kterou je ovšem nutné vidět i slyšet.

Krkonošské pohádky jsou diváckou trefou do černého, je s podivem, že se o ně dosud žádné jiné divadlo nepokusilo. V Liberci mají své naivní kouzlo, šikovnou scénu umožňující využití hloubky Malého divadla i hudbu ze zdrojů folklórního souboru Jizera. Ale hlavně mají srdečnost, radost a temperament, jež se od herců nakažlivě šíří do hlediště.

Po premiéře si děti mezi kulisami hrály „na Trautenberka“. Lepší vizitku úspěšnosti si nelze představit.