Proč jste se rozhodla natočit tento publicistický dokument?

Několik let jsem dostávala od své babičky k Vánocům hrnce, pánve, toustovače a ptala jsem se jí, proč na ty zájezdy furt jezdí. Říkala mi, že chce vypadnout z baráku a že se aspoň někam podívá.

Byla jsem bezprostředním svědkem toho, jakým způsobem může fungovat prostředí, kde je slovo důstojnost cizím pojmem

Jednou jsem se s ní na předváděčku vydala se skrytou kamerou a to, co jsem viděla, mě absolutně šokovalo. Rozhodla jsem se jezdit dál, vytvářela jsem si síť seniorů, které jsem třeba jako vnučka doprovázela.

Před premiérou na festivalu Jeden svět jste řekla, že jste se do toho vrhla bez koncepce a uměleckých ambicí. Co jste plánovala?

Vůbec jsem nevěděla, co z toho vznikne. Jenom jsem věděla, že to musím točit. A když vše uzrálo, nejvhodnější způsob, jak materiál dostat ven, bylo udělat čistě popisný dokument, který rozkryje seniorům manipulaci, které jsou na předváděcích akcích vystavováni. Použili jsme záměrně polopatický způsob, aby to pochopili. I proto se v dokumentu některé situace opakují.

Svůj film považuju za eskalaci občanské aktivity. Bylo mi jedno, jak to dopadne, říkala jsem si, že kdyžtak z toho sestříhám kousek a budu jezdit po domovech důchodců a všechno jim sama vysvětlovat.

Navštívili jste třicet akcí. Jednou vás odmítli vpustit, protože si mysleli, že jste z České obchodní inspekce, během dalšího prodejního divadla zase odmítli vydat jedné paní občanku. Co vás šokovalo nejvíce?

Stalo se to na poslední předváděčce, kdy jsem se zastala Jardy (starší muž, který zájezdům s lákavými dárky a jídlem zdarma podlehl, pozn. red.), protože nechtěl nic koupit a oni na něj začali řvát, že nedostane oběd a půjde pěšky domů. Tak se Jaroušek rozklepal, protože dostal strach, jak se dostane domů.

Když jsem prodejci řekla, že takhle by se neměl chovat, vyvedl si mě na chodbu, začal na mě z blízka křičet a nadávat mi stylem „co si, vole, holčičko, vole, o sobě myslíš“. Úplně mi narušil intimní zónu, tohle jsem psychicky zvládala velice těžko.

Prodejci používají manipulační techniky, vedou nátlakovou kampaň, nezdráhají se vyhrožovat, když senior odmítá podepsat nevýhodnou úvěrovou smlouvu. Přistihla jste se někdy, že jste atmosféře podlehla a že byste si ten nepotřebný krám koupila?

Několikrát jsem měla schizofrenní stavy, říkala jsem si, vždyť já ten hrnec přece potřebuju, vždyť je dobrý… Když se mělo běžet pro „výhru“, jako nejmladší bych byla první. Bojovala jsem s tím, sama sebe jsem musela vracet do reality.

Řada seniorů i přes negativní zkušenosti a sliby, že už přestanou, jezdí na předváděcí akce stále dokola. Jaké důvody jste odhalili?

Z filmu Šmejdi režisérky Silvie Dymákové.

Z filmu Šmejdi režisérky Silvie Dymákové

FOTO: Aerofilms

Velice důležitým aspektem je samota. Dokonce se na předváděčkách vytvářejí party, takže když pojedete, uvidíte třeba Hanku, kterou byste jinak nepotkala...

Senioři si jezdí pokecat, jsou zvědaví, co jim prodejci budou říkat, a také je důležité, že dostanou něco zdarma – protože není pro člověka důležité, kolik utratí, ale kolik ušetří. A to, že dostanou něco zdarma, je obrovský motivační prvek. Nedokážou „levnému“ výletu – za autobus zaplatí například 39 korun – odolat.

Podstatná je také závislost podobná té na drogách nebo hracích automatech. Někdy dárky zdarma nedostanou, ale pro ně je to loterie, cukr a bič. Byli jste hodní, tak dostanete dárek.

Pochopila nakonec vaše babička, do jakého kolotoče se dostala?

Pochopila, ale byla to drahá zkušenost psychicky i finančně. Já se jenom modlím, aby už nejela na žádnou předváděčku. Filmem chceme dělat osvětu a také oslovit děti a vnuky, proto na konci dokumentu zazní otázka: Co dělá zítra vaše babička?

Natáčela jste asi rok. Jak byste svou zkušenost popsala?

Byla jsem bezprostředním svědkem toho, jakým způsobem může fungovat prostředí, kde je slovo důstojnost cizím pojmem. Stydím se, že jsou moji vrstevníci schopni se k něčemu takovému propůjčit.