Článek
Nepomohla ani bytelná rocková řež, kterou on i jeho kapela na mnoha místech předváděli, nepomohly parádní hity, příjemně nakřáplý hlas, ba ani tričko se znakem České republiky a nápisem „Prague“ na zádech či několikrát opakované „díky“ po skončení písniček.
Ramazzotti přivezl do Prahy dobrou podívanou a chytře poskládaný koncertní blok. Před zhruba osm tisícovek diváků předstoupil civilně, v riflích a černém tričku, se zmíněnými vylepšeními. Dvě promítací plochy po stranách pódia prozrazovaly nejenom to, jak při zpívání dýchá, ale odhalily i čtecí zařízení, které měl dole u mikrofonu.
Několik zadních pohyblivých panelů nabízelo vizuální koláž, složenou s klipových, nahodilých i živých záběrů, což korunovalo dojem z profesionálně vypraveného koncertu.
Eros Ramazzotti vládl pódiu s přehledem a bravurou.
V jedenácti lidech
Nadto měl mimořádně povedený zvuk, takže si české publikum mohlo bez bázně a hany vychutnat každičké kytarové sólo, každičkou hráčskou kreaci saxofonisty, každičké vstupy dvou vokalistek, které se s chutí ujímaly i sólových partů pro ženský hlas, a také hlasové souznění, když se k nim přidal další vokalista a spolu s Ramazzottim zpívali ve čtyřech.
Na pódiu bylo jedenáct lidí, takže nebylo divu, že koncertní provedení písniček, z nichž dobrých šest bylo z loňského čerstvého alba Noi, mělo energii a švih. Program byl sestavený tak, aby kráčel k finále složenému z osvědčených hitů, a tak v závěru koncertu už publikum nemělo problém reagovat na tleskání do rytmu, které se mu Ramazzotti a spol. snažili z pódia podsunout již dříve.
Ano – i kdyby se přetrhl, těžko by přiměl publikum, aby spolupracovalo víc, než jen na úrovni komorního vlnění v bocích, prozpěvování refrénů skladeb a vlažného potlesku po každé písničce.
Zatímco Ramazzotti po těžkopádném rozjezdu v úvodu koncert postupně s přehledem rozproudil na plné obrátky, diváci si své zákopové postavení zachovali až do konce. Možná to tak zainteresovaným stačilo.