Na švýcarském Möhlinu, indickém Batanagaru a anglickém East Tilbury výstava představuje, jak vypadalo Baťovo impérium, jak moc přemýšlel o ideálním městě a nové společnosti. Co bylo vaším cílem?

Během ročního výzkumu jsme se zaměřili na systém a výstavbu, na to, jak Baťova firma fungovala v rámci globálního světa a mezinárodního obchodu. Programově jsme se snažili vyhnout Zlínu, protože na něj už existuje řada specialistů.

Baťa měl propracovanou strategii, jak nová města zakládat. Šlo mu hlavně o dobrý byznys, razil heslo, že aby byla společnost úspěšná, musí se o své zaměstnance starat

Na začátku jsme netušili přesně, čeho se dopátráme. Ale bylo nám jasné, že ta města, přestože byla na stejných principech založena na začátku 30. let, vypadala podobně a fungovala stejně, časem prošla v lokálních sociálně-ekonomických a kulturních podmínkách zcela rozdílnou cestou.

Zkoumala jste město Batanagar. Baťa tam vyvezl určitý druh unifikace výroby a života, ale narazil na bariéry kastovního systému. Jak se tamní lidé k jeho plánu stavěli?

V Indii byl na rozdíl od Švýcarska vítán. V době, kdy tam přišel, bojovala země o nezávislost na Velké Británii a indická elita byla nadšená z nového Československa. Baťa do Indie navíc přinesl novou práci, moderní život a architekturu. Nejvíce bojovali architekti s klimatem a kastovním systémem, už z principu nemohli mít všichni stejně.

Manažerská vila v Batanagaru (2012).

Manažerská vila v Batanagaru (2012).

FOTO: Markéta Březovská

Kolonie manažerů tak byla oddělena zdí od dělníků. Manažeři měli luxusní domy a čím byl dělník v továrně méně důležitý, tím jednodušeji a dál od vstupu do továrny bydlel. V Indii se také nestavěly typické baťovské domky v podobě kostky, ale domy řadové.

V čem je největší rozdíl mezi těmi třemi městy?

Asi v tom, jak vypadají dnes a jak se rýsuje jejich budoucnost. V průběhu sedmdesátých let se začala lokální Baťova města osamostatňovat od mateřského koncernu, národní firmy získávaly větší nezávislost i v tom, co s celým městem podniknout. V Anglii skončila výroba v devadesátých letech, v té době bylo město zapsáno jako památka, což je dosud problém, protože je vše zakonzervováno a opravy jsou nákladné. Podobně to dopadlo ve Švýcarsku, s tím rozdílem, že se v areálu nyní rozjíždí jiná výroba.

V Indii výroba nikdy nepřestala, ale přesunula se částečně jinam, proto se dnes celý komplex redukuje. Část byla odprodána, zbourána a na jeho místě roste nové městečko, které bude sloužit spotřebě společnosti.

Baťu studujete několik let. Jak byste popsala ideál města, který hledal?

Baťa měl propracovanou strategii, jak nová města zakládat. Šlo mu hlavně o dobrý byznys, razil heslo, že aby byla společnost úspěšná, musí se o své zaměstnance starat. Ve všech evropských městech tak vypadají baťovské domy skoro stejně a všechny jsou na podobné úrovni. Ideální město mělo v centru vstup do továrny, kolem stály domy v zeleni, byla zajištěna veškerá sociální vybavenost.

Dělnické domky druhé generace v anglickém East Tilbury (okolo 1940).

Dělnické domky druhé generace v anglickém East Tilbury (okolo 1940).

FOTO: repro. Dům umění

Baťa jako první přišel do Československa s fordistickou organizací práce i s kontrolou zaměstnanců, nabídl jim pevnou pracovní dobu, pevný plat, podíl na zisku, ale i na ztrátě. Je pravda, že v životě zaměstnanců hodně věcí kontroloval, všechno ale ještě není dostatečně zmapováno.

Baťa chtěl také vytvořit nového člověka, který se bude řídit pravidly chodu továrny. Které z nejrůznějších omezení a zákazů vás překvapilo?

Jedním z Baťových pravidel bylo zakládat města blízko velkoměsta, aby měl zajištěný obchod a logistiku, ale také dostatečně daleko na to, aby bylo místní obyvatelstvo nevzdělané a trpící nezaměstnaností, aby si mohl zaměstnance vychovávat k obrazu svému.

Zakázáno třeba bylo hrát si na trávnících nebo chovat domácí zvířata, protože všechno muselo vypadat hezky. Stejně tak k optimalizaci života a práce patřilo, že všichni měli telefon, což byl tehdy velký luxus. Dělníci sice mohli telefonovat, ale nesměli se zdravit, protože to byla ztráta času. A všechny hovory byly nahrávány a kontrolovány. Přesto zaměstnanci nebo jejich děti, se kterými jsme během výzkumu mluvili, vzpomínali na Baťovu éru pozitivně.