Fotograf, který se věnuje mimo jiné zátiším, zvolil poněkud kontroverzní „modely“. Použil totiž portréty světových sériových vrahů (čerpal z internetu), které poté fotografickými cestami upravil do výsledných vizuálních forem.

Člověk, který přijde expozici navštívit, musí mít krunýř trpělivosti a nervů. Vedle obrazů té které lidské bestie je uveden i její životopis a vražedné skóre.

Navíc v sevřeném prostoru galerie se v sugestivním pološeru některých místností obličeje zločinců téměř zjevují jako duchové. Proto expozici nelze doporučit každému milovníkovi fotografického umění. Leckdo pak může dopadnout jako dáma středního věku, která hned u prvního zastavení zbledla a beze slova odešla.

Lidem, kteří nápor vydrží, se neustále vtírá otázka po smyslu takového uměleckého vyjádření. Bylo by rozhodně kardinální chybou chápat expozici jako bulvární přehlídku krvavých senzací. Stejně jako osočovat autora z propagování nejhrozivějších deviací světa. Hník vystavuje symboly a mementa pojatá jako psychologické portréty jednotlivých osob. Právě jejich zkarikované a prohnuté tváře se zdeformovanými rysy poukazují i na podobně postižené duše.

Zřejmě nejpřesnější vodítko k tomu, jak materiál výstavy vůbec pojmout, můžeme nalézt v návštěvní knize. Na jednom místě stojí, že je to děsivé z hlediska lidskosti, obdivuhodné zpracování z hlediska uměleckého, varující z hlediska společenského.

Celkové hodnocení 80 %