Pár dalších informací přináší jeho první životopisec Giorgio Vasari. Prý pocházel ze skromných poměrů z venkovského městečka Castelfranco, měl však vybrané chování a působil přátelsky. Rád hrál na loutnu a zpěvem i muzikantským uměním oslňoval i vybrané publikum na koncertech.

Žena jako téma

A údajně velmi miloval ženy, což by dokazoval i jeden z jeho nejslavnějších portrétů ve vídeňských muzeích - tzv. Laura, která snad zobrazuje benátskou kurtizánu. Pravdou je, že luxusně oblečená dívka s pohádkově hnědýma očima dodnes divákovi odvážně nabízí k obdivu obnažené ňadro. Možná šlo o představení toho nejlepšího, co mohla zákazníkům dát jako zálohu na rozkoš.

Velký opěvovatel krásy si však byl dobře vědom její pomíjivosti. Jeden z nejznámějších obrazů v benátské Accademii zachycuje stařenu, která v ruce drží nápis: Col tempo, čili Časem.

Snad jen francouzský básník Villon vyjádřil sešlost věkem se stejnou naléhavostí. Je to bývalá benátská kněžka lásky nebo Giogioneho matka? Pravdu se nikdy nedozvíme. Laura i neznámá stařena jsou nyní až do 11. července k vidění ve Vídni na Giorgioneho výstavě v Uměleckohistorickém muzeu, která je jakousi esencí mistrova uměleckého odkazu. Expozice je to zcela mimořádná.: půl století se podobná přehlídka nekonala, navíc nyní je pouhých 80 kilometrů od našich hranic.

Kdo rozluští Bouři?

Ve Vídni najdeme i obraz Bouře z benátské Accademie, který bývá považována za klíč k malířově výtvarnému srdci. Umělec v ní opustil tradiční pojetí figurální kompozice a vytvořil zvláštní dílo, které je víc poetickou básní než výtvarným příběhem. Krajina s budovami vypadá jako vytržená ze snu. Na nebi zuří bouře, oblaka proráží jasný blesk. Dvou postav v popředí se však přírodní drama nedotýká. Nahá žena klidně kojí svoje dítě a mladík s kopím ji zálibně pozoruje. Oba jako by patřili k jinému světu. Objasnit, co obraz vlastně znamená, se pokoušely generace historiků umění. Hledali v něm antický mytologický příběh, ale také děj z doby křesťanské.

Smysl obrazu jako by ale stále unikal, což ale není nic překvapivého - už Giorgionovi současníci měli potíže s dešifrováním jeho děl. A to dokonce i v případě nástěnných maleb, které měly - daleko více než komorní obrazy - oslovit široké publikum. Pro fasádu benátského centra německých kupců Fondaco dei Tedeschi umělec vytvořil fresky a Toskánec důvěrně znalý tajů renesanční symboliky Giorgio Vasari o nich píše: "Na těchto malbách nelze najít výjevy, jež by měly nějakou spojitost s událostmi ze života některé významné osobnosti starověku nebo moderní doby, natož aby je představovaly. Já sám jsem jim nikdy nerozuměl."

Oběť moru

Malíř zemřel předčasně a uprostřed pilné práce. Některé obrazy zůstaly jen rozmalované a i slavnou Drážďanskou Venuši dodělával Tizian. Vznikla legenda, že za svůj konec mohl malíř díky své vášni pro ženy. Prý ho kurtizána nakazila morem. Ani tento fakt však není jistý, zrnko pravdy však obsahuje. Víme totiž, že uměnímilovná vévodkyně z Mantovy Isabella d" Este chtěla do svých sbírek sehnat jeden jeho obraz a poslala proto do Benátek svého nákupčího. Ten jí ale s politování sdělil, že dorazil pozdě - v dopise z 25. října 1510 píše: Giogione před několika dny zemřel na mor. V Benátkách řádila epidemie ve dnech 12. až 27. září. Malíř byl tedy jednou z posledních obětí. Bylo mu necelých 32 nebo 33 let.