Vaše nové album Exile je zvukově pestřejší než debut Happiness. Cítili jste odvahu více experimentovat, protože jste už zkušenější?

Anderson: Jednoznačně ano. Byli jsme sebevědomější, což je velmi důležité. Víc jsme si věřili, protože jsme se zlepšili v mnoha věcech. Je to přesně tak, jak říkáte. Díky tomu jsme mohli zkoušet trochu experimentovat. Typickým výsledkem toho snažení je písnička Sandman.

Sandman je postava, která má přinášet dobré sny. Napsali jste tu skladbu ve chvílích nespavosti?

Hutchcraft: Nejen tuhle. Často nemůžeme spát, obzvlášť když skládáme. To nespíme i několik dní v kuse. Sandman jsme složili jako úplně poslední písničku. Celé album už bylo téměř hotové, měli jsme radost z dobré práce a s tímhle pocitem jsme si sedli a rozhodli se zkusit něco, co jsme ještě nezkusili. Chtěli jsme, aby vznikla skladba, která bude znít jinak. Také jsme si při jejím psaní užili nejvíc legrace. Je to inspirace pro budoucnost. Poučilo nás to v tom, že nás skládání nemusí tolik tížit. Vlastně jsme si řekli, že se nám líbí písničky Kanye Westa a jim podobné a že bychom mohli zkusit něco podobného.

V té písničce zpívá dětský sbor…

Hutchcraft: To jsem já. Je to mnoho mých hlasů na sobě. Opravdu. Zabralo to spoustu času a bylo těžké udělat to tak, abych zněl jako dětský sbor.

Která písnička na druhé album vznikla jako první?

Hutchcraft: Myslím, že Help. Napsali jsme ji o Vánocích 2011. Pamatuji si, jak jsme ji skládali. Na albu je ale jako poslední.

Na piano v ní hraje Elton John. Věděli jste od začátku, že ho o to požádáte?

Hutchcraft: Ne, napadlo nás to později. Seděli jsme někde v hospodě a povídali si o různých možnostech. A najednou nás napadlo požádat Eltona Johna. Původně to byl vlastně spíš vtip, ale pak jsme si řekli, proč ne? Našli jsme způsob, jak ho kontaktovat. Povzbudilo nás, že jsme věděli, že je naším fanouškem. A on byl fantastický. Nejdřív jsme si zatelefonovali, pak přišel do studia a strávil s námi celý den. To se ani nedá pořádně vyjádřit. I když na to teď vzpomínám, jen těžko tomu věřím. Byl tak milý a autentický, hrozně v pohodě. Byl skvělý.

Napsal si svůj part sám, nebo od vás měl zadání?

Anderson: Chtěli jsme, aby hrál hlavní part. On to ale nechtěl. Řekl, že ten původní je perfektní, a jen ho doprovodil. Bylo to od něj hezké, tenhle úžasný hudební mozek ocenil naši práci a jen ji dozdobil.

V jaké zemi se cítíte být fanoušky nejvíce milováni?

Hutchcraft: Myslím, že jsme to nejvíce pociťovali v zemích, kam kapely moc nejezdí. Když jsme vyrazili do Asie a navštívili například Tchaj-wan, Hongkong, Indonésii nebo třeba Sibiř, cítili jsme, že spojení s fanoušky je na těchto vzdálených místech velice intenzivní.

Při koncertech házíte publiku bílé růže. Víte, kolik jste jich už mezi diváky vhodili?

Hutchcraft: Je jich minimálně dvanáct za koncert, většinou víc. A měli jsme už přibližně tři sta vystoupení, to znamená minimálně tři tisíce růží. Ale odhaduji to spíš na čtyři tisíce. Anderson: To je celé pole růží.

V pondělí 25. března jste na ceremoniálu k předávání hudebních cen Echo Awards vystupovali na jednom pódiu s Depeche Mode. Co pro vás ta kapela znamená?

Hutchcraft: Depeche Mode podle nás mají skvělou kariéru. Až teď může člověk v plné kráse vidět, jak úžasná kapela to je. Můžete sledovat, jak rostli. Mají za sebou vzrušující cestu. Každé album je jiné, ale zároveň je mezi nimi úžasná kontinuita. Také bychom se jednou chtěli ohlédnout a takhle to vidět. Když si vezmete celý úhrn jejich práce, je to celek daleko větší než jen součet jednotlivých alb. Mají to tak třeba ještě The Cure. Je to obrovské hudební dědictví. Snad toho jednou také dosáhneme, album Exile je náš další krok.