Těšili jste se do Prahy?

Hutchcraft: Těšil jsem se na město, Praha je opravdu velmi krásná. Vždycky jdu ve městech, kam přijedeme, na procházku, takže vím, že je to jedno z nejkrásnějších míst na tomto našem turné.

Vaše nové album Exile je zvukově pestřejší než první Happiness. Cítili jste odvahu více experimentovat, protože jste už zkušenější, než při nahrávání debutu?

Anderson: Jednoznačně ano. Byli jsme sebevědomější, což je velmi důležité. Víc jsme si věřili, protože jsme se zlepšili v mnoha věcech. Je to přesně tak, jak říkáte. Díky tomu jsme mohli zkoušet trochu experimentovat. Typickým výsledkem toho snažení je písnička Sandman.

Sandman je postava, která má přinášet dobré sny. Napsali jste tu skladbu ve chvílích nespavosti?

Hutchcraft: Nejen tuhle. Často nemůžeme spát, obzvlášť když skládáme. To nespíme i několik dní v kuse. Sandman jsme složili jako úplně poslední písničku. Celé album už bylo téměř hotové, měli jsme radost z dobré práce. S tímhle pocitem jsme si sedli a rozhodli se zkusit něco, co jsme ještě nikdy nezkusili. Chtěli jsme, aby vznikla skladba, která bude znít jinak. Také jsme si při psaní téhle písničky užili nejvíc legrace. Je to inspirace pro budoucnost. Poučilo nás to v tom, že nás skládání nemusí tolik tížit. Vlastně jsme si řekli, že se nám líbí písničky Kanye Westa a jim podobné, a že bychom mohli zkusit něco podobného. A byla to legrace.

V této písničce zpívá dětský sbor...

Anderson: Nezpívá.

Hutchcraft: To jsem já. Je to mnoho mých hlasů na sobě. Opravdu. Zabralo to spoustu času a bylo těžké udělat to tak, abych zněl jako dětský sbor.

Theo Hutchcraft a Adam Anderson, tedy Hurts

Theo Hutchcraft a Adam Anderson, tedy Hurts

FOTO: Sony Music

Když už mluvíme o vokálech, v písni Blind na nové desce jsou poměrně legrační. Co vás k nim inspirovalo?

Hutchcraft: Řekl bych, že nás inspirovala - stejně jako u Sandmana - americká pop music.

Anderson: Je to naděje. Opravdu. Má to znít jako naděje.

Která písnička na druhé album vznikla jako úplně první?

Hutchcraft: Myslím, že Help. Napsali jsme ji o Vánocích 2011. Pamatuji si, jak jsme ji skládali. Na albu je ale jako poslední.

Na piano v ní hraje Elton John. Věděli jste od začátku, že ho o to požádáte?

Hutchcraft: Ne, napadlo nás to později. Seděli jsme někde v hospodě a povídali si o různých možnostech. A najednou nás napadlo požádat Eltona Johna. Původně to byl vlastně spíš vtip, ale pak jsme si řekli, proč ne? Našli jsme způsob, jak ho kontaktovat. Povzbudilo nás, že jsme věděli, že je náš fanoušek. A on byl fantastický. Nejdřív jsme si zatelefonovali, pak přišel do studia a strávil s námi celý den. To se ani nedá pořádně vyjádřit. I když na to teď vzpomínám, jen těžko tomu věřím. Byl tak milý a autentický, hrozně v pohodě. Byl skvělý.

Co vám řekl o vaší hudbě?

Hutchcraft: Pogratuloval nám k úspěchu v zahraničí. Říkal, že to je něco, čeho si máme vážit. On sám byl dříve slavný v Americe než v Anglii. Bylo skvělé slyšet ho, jak nám to říká.

Napsal si svůj part sám, nebo od vás měl konkrétní zadání?

Anderson: Chtěli jsme, aby hrál hlavní part. On to ale nechtěl. Řekl, že ten původní je perfektní a jen ho doprovodil. Bylo to od něj hezké,  tenhle úžasný hudební mozek ocenil naši práci a jen ji dozdobil.

V textech písní z prvního alba se objevila dvě ženská jména - Suzy a Evelyn. Na druhém albu zazní jenom jediné jméno - Cupid, tedy Amor. Čím to?

Hutchcraft: Ani jsem si neuvědomil, že jsme tentokrát nepoužili žádná ženská jména. A pokud jde o Cupida, říkal jsem si, že by to bylo pěkné jméno pro písničku. Sedne to k nám, ne? Je to skladba, kterou Hurts jednou napsat museli.

Naživo hrajete na turné v podstatě jen první polovinu alba. Uvědomili jste si už při nahrávání, že na začátek desky řadíte písně, které pak budete hrát na koncertech?

Hutchcraft: To je dobrý postřeh, ale pravda je, že jsem si to neuvědomil do chvíle, kdy jste mi to řekla. O tom jsme nepřemýšleli. Zdálo se nám přirozené zařadit do koncertního setu právě tyto písně. Na podzim pojedeme na větší turné a budeme se opět stavovat v Praze, takže to nějak změníme. Mám dokonce pocit, že jsme naše nové album chystali tak nějak s vědomím, že chceme vyplnit mezery mezi písněmi z prvního alba. A dohromady naživo spolu krásně souzní.

V jaké zemi se cítíte být fanoušky nejvíce milováni?

Anderson: Ve všech. Nebo aspoň ve většině. Vždycky pro nás bylo zajímavé Německo. Ale třeba i Polsko, Švédsko a další.

Hutchcraft: Myslím, že jsme to pociťovali obzvlášť v zemích, kam kapely moc nejezdí. Když jsme vyrazili do Asie a navštívili například Tchajwan, Hongkong, Indonésii nebo třeba Sibiř, cítili jsme, že spojení s fanoušky je na těchto vzdálených místech velice intenzivní.

Při koncertech házíte publiku bílé růže. Víte, kolik jste jich už mezi diváky hodili?

Hutchcraft: Je jich minimálně dvanáct za koncert, většinou víc. A měli jsme už přibližně tři sta vystoupení, to znamená minimálně tři tisíce růží. Ale odhaduji to spíš na čtyři tisíce.

Anderson: To je celé pole růží.

V pondělí 25. března jste na ceremoniálu k předávání hudebních cen Echo Awards vystupovali na jednom pódiu s Depeche Mode. Co pro vás ta kapela znamená?

Anderson: Všechno. Je naší nejdůležitější inspirací. Milujeme ji, má úžasné písničky, skvělou historii.

Hutchcraft: Depeche Mode pro nás mají skvělou kariéru. Až teď může člověk v plné kráse vidět, jak úžasná kapela to je. Můžete sledovat, jak rostli. Mají za sebou vzrušující cestu. Každé album je jiné, ale zároveň je mezi nimi úžasná kontinuita. Také bychom se jednou chtěli ohlédnout a takhle to vidět. Když si vezmete celý úhrn jejich práce, je to celek daleko větší, než jen součet jednotlivých alb. Mají to tak třeba ještě The Cure. Je to obrovské hudební dědictví. Snad toho jednou také dosáhneme, album Exile je náš další krok.