Její v pořadí třetí kniha je tematicky velmi podobná dvěma předchozím: Andělé v mých vlasech a Schody do nebe. Na 154 stranách se sice další hrubky (až snad na dvě výjimky) neopakují, ale i stylisticky a formálně je obsah podprůměrný. Jednoduché věty, úsečná vyjádření a časté opakování slov jasně napovídají, že autorce šlo především o to, sdělit čtenářům vlastní návod na štěstí.

Irská spisovatelka totiž od dětství vidí anděly a umí s nimi prý komunikovat. Pokud jste se nyní zarazili, pak snad ani dál nečtěte. V případě, že totiž na tohle tvrzení nepřistoupíte, Andělské poselství naděje budete vnímat spíše jako pokus o dosti hořký vtip. Přitom realita je přesně opačná.

Byrneová byla v dětství prohlášena lékaři za retardovanou, ona sama se však za pomoci rodiny dokázala udržet v běžném životě a překonat i následné psychické problémy a deprese. V té době prý začala vídat nehmotné bytosti kolem nás.

Kniha je rozdělena do patnácti kapitol, z nichž nejzajímavější jsou jistě ty, které popisují zážitky z jejího života. Čtenáři, stejně jako děti v pohádkách, na konci příběhu naleznou většinou i nějaké ponaučení: Máte žít naplno a radovat se ze života! či Pomoc je vždy nablízku jsou rovnou názvy kapitol. Na závěr pak autorka poskytne také mnoho rad a pár modliteb, které „spolehlivě fungují“.

Soudě podle odezvy na její knihy (nejlépe jdou na odbyt v USA, i u nás se ale za dva roky prodalo na 20 tisíc kusů té první), najde se jistě dost lidí, jimž budou přesvědčovací metody i způsob, jakým se Byrneová vyrovnává se svou „jinakostí“, ku prospěchu.

Jeden se ale nemůže zbavit pocitu, že pokud je váš život šťastný a vy v něm jste spokojení, podobné návody, jak zatočit s démony, jsou pro vás naprosto zbytečné.