Bon Jovi mezi dobrým zvukem a průměrnými písněmi

S chytlavostí písniček a jejich výpovědní hodnotou to už ale bývalo horší, především v posledních deseti letech. V osmdesátých a devadesátých byla newjerseyská parta schopna produkovat spoustu celosvětově milovaných skladeb. Její obdivuhodný autorský potenciál však v nultých létech ochabl. Možná kvůli síle konkurence, spíše kvůli opotřebovanosti.

Nelze jí upřít veskrze profesionální, lehký skladatelský rukopis, schopnost vést skladbu v čitelných melodických intencích i aranžérskou soudnost. Z toho všeho ale současně ční rutina, zkušenost proměněná v poněkud nevýrazné písně.

Tradičně znamenité jsou povznášející kytarové linky Richieho Sambory, který si v nich vystačí s riffy a beglajty, aniž by nadužíval sebestředná sóla (byť na desce jsou), a také jistý zpěv vždy výrazově zajímavého Jona Bon Joviho.

Singlová Because We Can je zvonivá rock’n’rollová odrhovačka, která nese letní náladu. Povedená je akusticky ošetřená modlitba za lepší budoucnost Amen, v níž hrají prim Bon Joviho zpěv a plochy smyčcových nástrojů. Nosné jsou countryově laděná What’s Left Of Me, v níž kytarový zvuk prostupuje mandolína, a hymnická Army Of One, ve které banální text o tom, že se člověk nikdy nemá vzdát, vyrovnává nádherný sborový zpěv.

Další skladby už ale výjimečnost postrádají. Vytvořily masu, ze které je těžké vyjmout něco pozoruhodného, pročež zůstaly pouze tou masou. V ní se vše trochu ztratilo.

Na druhou stranu je to ale svým způsobem tradiční současná deska. Málokterá nová nahrávka kohokoli totiž nabízí více než pět po všech stránkách kvalitních písniček.