Květnaté autorovo vyjadřování vás vyšle při čtení knihy daleko za hranice běžného vnímání vkusu. Ač se autor tolikrát zaklíná slovem kultura, jeho kniha není ničím jiným než pouhou zábavou. Nemyšleno ovšem pejorativně, nad Generací Beatles se párkrát zasmějete.

Nelze jí upřít několik pozitiv – třeba snahu o předání vzpomínek generacím mladším, které se z chyb svých idolů možná ještě dokážou zpětně po letech poučit. Nebo vložený citový potenciál, díky němuž je z knihy cítit autorova láska k psaní jako takovému. A k jazzu a swingu, v jejichž rytmu si odžil za bicími svá hudební léta.

Forma dopisů zesnulému kamarádovi do emigrace v Rakousku je ale tak strašně osobní, že při jejím studování čtenář zůstává jaksi tím „cizím“. Nejen následkem přeskakování mezi minulostí a přítomností vytváří Čech uvnitř knihy faktický zmatek v ději i událostech, které popisuje. Možná záměrně, ale ke škodě věci. Do bezmála pětistovky stránek je vměstnáno celé půlstoletí – jenže jako čtenář často tápete, ve kterém roce a státním zřízení se vlastně nacházíte.

Vrátíte se i do dob mladého Olympiku, Citronů a Katapultu a dozvíte se, že Plastici sice hráli špatně, ale měli víc odvahy. Jasná linie mezi undergroundovou a oficiální kulturou je rozmetaná na cimprcampr. V roce 1968 tu není o politice ani zmínky, na konci knihy jste ale vystaveni hodnocení Česka po roce 2010 – a samozřejmě to nejsou řeči nikterak oslavné.

Sice se tak děje za autorova plného doznání ze zneuznání veřejností i blízkým okolím, jenže se i přesto u čtení cítíte, jako byste stáli na začátku příběhu v řadách státní policie, ze které si v době normalizace mladý František bez skrupulí a otevřeně utahoval.

Dnes už ten navýsost drzý humor není vyzývavý ani roztomilý. Je vlastně otázkou, proč má František Ringo Čech neustále potřebu zkoušet něčí trpělivost. Kdyby tak s tvrdohlavostí mezka nečinil neustále dokola, přijetí jeho tvorby by bylo i mezi mladšími čtenáři určitě o poznání vřelejší.

Hodnocení 30 %