Kdy začaly písničky na novou desku What About Now vznikat?

Po vydání The Circle jsme byli dlouho na turné. Potom jsme ještě vydali výběrové album Greatest Hits a jeli jsme na dalších osm měsíců na turné k němu. Když jsme přijeli domů, dali jsme si pár měsíců odpočinek a teprve pak jsme začali pracovat na tomhle albu. Bylo to asi před rokem, možná před rokem a půl.

Má novinka z vašeho pohledu nějaké poselství, jednotící filozofii?

Většina našich písniček, a to nejenom na tomto albu, je o optimismu. Jsme taková pozitivní kapela, a k tomu se vážou příběhy našich písní. Šíření optimismu se táhne celou naší kariérou.

Některé naše skladby jsou ale třeba o tom, že by člověk měl být společensky uvědomělý. Má se dívat kolem sebe a být připraven pomoci.

Kde najdeme kořeny vašeho optimistického postoje?

Optimismus je životní postoj, který si lidé volili od pravěku. Konkrétně u nás plyne z toho, odkud jsme přišli. Všichni jsme z malého města v New Jersey a pocházíme z poměrně chudých rodin. Díky našim pracovitým rodičům ale víme, že když se člověk kouká na věci z lepší stránky a tvrdě pracuje, může mít lepší život.

Jak charakterizujete nové album?

Je to nová rock’n’rollová deska od Bon Jovi, to je všechno, co k němu dokážu říct. Popsat třeba jeho zvuk je celkem těžké.

Brzy vyjedete na evropské turné. Kolik písniček z nové desky budete hrát?

Do Evropy přijedeme později, teď už jsme ale měsíc na turné v Americe. Na koncertech hrajeme šest nebo sedm nových písniček. Docela dost.

Jak na ně reaguje publikum?

Miluje je. My se vždy snažíme přinášet něco nového. Nechceme žít z toho, co jsme udělali před dvaceti nebo třiceti lety, chceme, aby i na koncertech a v rádiích zněl náš nový materiál.

V letošním roce oslavujete třicet let existence. Když jste kapelu zakládali, snili jste o tom, že by vám to mohlo vydržet tak dlouho?

Jasně, když jsme začínali, naplánovali jsme si dokonce čtyřicet tři let. A pak to zabalíme... Ne, dělám si legraci. Tehdy bychom byli šťastní i třeba za třicet dní. Bylo mi jednadvacet let, chtěli jsme mít prostě kapelu. Největší na světě, to je jasné. Vůbec jsme ale tehdy netušili, že se to podaří.

Hned vaše první album Bon Jovi z roku 1984 zaznamenalo velký úspěch a další desky ho potvrdily. Jak se vaše životy měnily s přicházející popularitou?

Všechno to pro nás bylo vzrušující období a my jsme postupně společně dospěli. Z dnešního pohledu mi ale přijde, že se vlastně nic nezměnilo.

Kterou písničku z historie kapely máte vy osobně nejraději?

Těžko říct, každá je jako otisk v čase a každá přináší vzpomínky na určitou dobu. U všech si pamatuju, jak jsme je skládali, nahrávali i jak jsme k nim pak točili videoklipy. Připomínají mi tolik věcí, že se mezi nimi nemůžu rozhodnout pro jednu jedinou. Když hraju kteroukoli z nich na koncertě, miluju ji.

Jaké vzpomínky se třeba vám vybavují k vašemu hitu It’s My Life?

To bylo kolem roku 2000, byla to skvělá doba. Momentálně si nejvíce vybavuju právě natáčení videoklipu. Bylo to v jednom tunelu v Los Angeles.

Během těch třiceti let existence se kolem vás hudební scéna zásadně měnila. Přizpůsobovali jste se tomu nějak?

Jsme otevření změnám a přirozeně na ně reagujeme. Hudebník je v podstatě něco jako ozvučná deska světa. Představuju si velký počítač, a cokoli z něho se dostane do jeho hlavy, nějak zpracuje a to se pak dostane ven v podobě hudby. Promítne se do toho všechno - jak se proměňuje život i jak se kolem mění hudební scéna. Výsledkem toho všeho je unikátní způsob, jakým složíte hudbu.

Jaký je podle vás současný svět?

Nemyslím si, že život je dnes těžší, nebo naopak jednodušší než dřív. Svět je jen méně přehledný. Obklopuje nás stále víc informací a díky tomu se země v podstatě zmenšuje. Podle mě je to tak v pořádku.

Jaký vliv to má na práci hudebníka?

Nikdy to nebylo a nebude jednoduché. Vždy je potřeba využít vlastních schopností nejlépe, jak to jen jde. Když neexistoval digitální svět, měl člověk jen magnetofonovou kazetu, se kterou chodil ode dveří ke dveřím. Naše štěstí bylo, že jsme bydleli blízko New Yorku, takže jsme tam mohli jezdit autem, všechno to obrážet, kazetu dokola nabízet a snažit se, aby ji někdo někde hrál. Bylo také potřeba hrát v tolika klubech, v kolika to jen bylo možné.

Dneska dáte nahrávku na youtube, a když budete mít štěstí, uvidí a uslyší ji dva milióny lidí. Ale stejně musíte pak objíždět svět a tvrdě pracovat, jinak to není k ničemu.

V roce 1993 jste vystoupili na největším českém stadiónu na Strahově. Jako hosté s vámi hráli Little Angels a Billy Idol…

Nepamatuji si příliš detailů z toho konkrétního koncertu. Ale pamatuji si to turné, které bylo skvělé, a také si pamatuju, že Praha je nádherné město. Jsme rádi, že tam opět přijedeme a zase tam budeme hrát. Bude to zábava. Rozjedeme to.