Píše od roku 1977. V roce 1985 mu jako debut vyšla v pařížském vydavatelství Syntaxis próza Očered' (Fronta). Následovaly romány Tridcataja ljubov Mariny (Třicátá Marinina láska), Norma, Serdca četyrjoch (Srdce čtyř), Goluboje salo (Bleděmodrý špek), Ljod (Led) a další.

Jeho knihy byly přeloženy do 19 světových jazyků (česky vyšla Fronta a Třicátá Marinina láska). Když jsem ho navštívila, dokončoval zakázku pro Bolšoj těatr (libreto k opeře L. Děsjatnikova Rosentallovy děti) a plánoval stěhování do rodinného domu nedaleko Moskvy.

Předloni v Moskvě proběhla akce s pálením vašich knih. O co vlastně šlo?

Už jsem se o tom navyprávěl až až, jsem z toho unavený...

Tady v Moskvě existuje jistá organizace, jakýsi neokomsomol, která se jmenuje Iduščije vměstě - Spolujdoucí. Zorganizovala zde už několik akcí. Ze začátku byly spojené s jejich snahou zbavit se špatných spisovatelů, takže po Moskvě bylo několik míst, kam mohli lidé nosit naše knihy - tedy moje, Pelevinovy a Jerofejevovy.

Lidé však nenosili ani tak je, zato jich několik přineslo Putinův životopis, s tím, že to je špatná kniha. O několik měsíců později se to samé konalo před budovou Velkého divadla, tam už však šlo pouze o mé knihy. Byla z toho poměrně velká demonstrace. 

Na druhou stranu to ale pro vás musela být poměrně dobrá reklama...

Asi ano. Jim šlo i o to, že jsem ve Velkém divadle podepsal smlouvu. Nelíbilo se jim, že by člověk jako Sorokin měl pracovat pro takové divadlo. Normální lidé mě ale zastavovali na ulici a říkali, at' si těch pitomců nevšímám. No a potom proti mně bylo zahájeno trestní stíhání za šíření pornografie. Celé to trvalo asi rok, a nakonec mi stejně nic nedokázali.

A jak to vypadá s vaší prací v divadle? Pracujete tedy pro Bolšoj těatr?

Ano, opera už je skoro napsaná a během roku se bude normálně hrát. Pracovní název je zatím Rosentallovy děti a autorem hudby je petěrburský skladatel Leonid Děsjatnikov.

V Čechách vyšla pouze Třicátá Marinina láska a nedávno i Fronta. Čeští čtenáři vás tedy moc neznají. Kterou svou knihu považujete za nejvydařenější vy sám?

Já mám asi nejradši Goluboje salo - Bleděmodrý špek a poslední román Ljod, nebot' v něm jsou témata a myšlenky pro mě nové - jestliže jsou všechny moje předchozí knihy různorodým vínem, tak Led je výborná vodka, taková zubrovka. (smích) Je to velice zahuštěný román, šest let předtím jsem román nenapsal. A navíc - je to kniha psaná srdcem.

A jak jste přišel na myšlenku divadelní hry Dostojevskij-trip, kde se parta sedmi lidí nakonec sjede na Dostojevském, čímž se zároveň stane ústředními postavami děje jeho Idiota? Kde se vzala paralela literatury jako drogy?

Dostojevskij-trip jsem napsal v Německu, dokonce je tam teď hraná, stejně jako ve Finsku, v Izraeli, v Chicagu a tady u nás, v Rusku. A co se týče Dostojevského, tak ten je skutečně smrtonosný.

K napsání této hry mě motivoval otec Jurije Mamlejeva, který byl psychiatrem. Jednou z jeho pacientek byla osmnáctiletá dívka, která se zbláznila kvůli románu Idiot. Znala ho úplně nazpaměť, bylo možné začít jakoukoli pasáž a ona pokračovala dál - stala se tedy textem samotným. Celý její svět byl Idiotem, náš svět pro ni úplně přestal existovat. Tomu se říká hlubinná schizofrenie. A tehdy jsem pochopil, že literatura je drogou... A Dostojevský je navíc velice silnou drogou.

A proč se nakonec dealer v úplném závěru hry rozhodne smrtelnou dávku Dostojevského zředit právě Stephenem Kingem?

Když přejdu na gastronomický jazyk, Stephen King je takový lehký hamburger s kečupem, narozdíl od Dostojevského - ten ja naopak velice ostrým ruským jídlem. Víte, co to jsou stroganiny? To je sibiřské jídlo, které se připravuje z čerstvé ryby. Jí se pouze v zimě, takže ryba je zmrzlá. Maso se nakrájí na plátky a potom se přidá sůl, pepř, vodka a to je všechno. Ne každý žaludek je schopen to vydržet. 

Jaký máte vztah k Dostojevskému?

Mám rád Tolstého, Gogola... S Dostojevským mám takový možná trochu podivný problém - já ho nečtu příliš rád, ale velice rád o něm přemýšlím. Jako spisovatel byl velice rychlý, Nabokov o něm dokonce mluvil jako o novináři. A ze začátku 20. století mám rád Chlebnikova, Charmse, Platonova, vážím si Bulgakova a jeho zkušenosti, kterou byl schopen dát do Mistra a Markétky... Podle mého názoru jde o nejsilnější ruský pop-román 20. století. 

Literaturou jste se začal zabývat ve druhé polovině sedmdesátých let. Záhy jste se dostal do okruhu lidí okolo moskevského undergroundu. Jak vlastně tehdy vypadal?

Ano, dostal jsem se mezi ně, když mi bylo dvacet, tedy v roce 1975. Veškeré svobodné umění zde bylo v té době zakázané, byl to takový podzemní život. Probíhal především v bytech, které byly velké a kde byla spousta obrazů, konala se zde čtení...

Začal jsem mezi tyto umělce chodit jako divák, jejich lídrem byl tehdy Erik Bulatov. Tady v Moskvě byli umělci, kteří se mezi sebou navzájem neznali, což se nemohlo stát v Petrohradě, tam se znali všichni. Já jsem byl v okruhu lidí jako Tabakov, Bulatov, Prigov, Pivovarov, kteří se zabývali konceptualismem. 

Jak byste konceptualismus charakterizoval vy sám?

Pro mě konceptualismus znamená především odstup autora od textu a práci s různými literárními žánry a styly jako s materiálem pop kultury. Napsal jsem knihy, které začínají jedním stylem a končí úplně jiným. To vše trvalo tak do poloviny 80. let. Mé poslední knihy už jsou považovány za postmoderní, já jsem však proti jakémukoli škatulkování spisovatelů, neboť... Kdo byl Joyce, kdo Nabokov, kdo Kafka? Surrealista? A já? Já jsem pouhý vypravěč.

A nikdy jste neměl důvod nebo chuť z Ruska emigrovat?

Ne. V roce 1992 jsem díky prestižnímu grantu od DAAD (Deutscher akademischer Austauschdienst), který dostal třeba i Tarkovskij, žil rok v Berlíně, ale v západním životě mi toho spousta chybí, cítím v něm nedostatek kyslíku. Západní svět je velice komfortní, více humánní a demokratický, ale také velice průhledný. Mně v něm chybí ruské ovzduší, ruská iracionalita, nerozvážnost a nepředvídatelnost. V Berlíně jsem žil v osmipokojovém bytě a za celý rok jsem v něm nenapsal ani řádku. Ne, že bych v Německu nic nenapsal, ale samotný komfort západního stylu mě omezuje a dusí. Já potřebuju břízy...