Krobotovi syrová témata sluší. Nebudu vypočítávat všechny jeho hrabalovské inspirace, připomenu jen Příliš hlučnou samotu z roku 2010 ve stejném prostoru. Realizoval ji prakticky se shodným týmem. U Magora herecky skromnějším.

Jedním slovem: Poezie

Jan Kolařík, v Hlučné samotě sběrných surovostí Hanťa, se převtělil do ještě košatější a přesnější kreace něžného barbara Magora. Novicka v týmu Petra Bučková, zářící dosud především v inscenacích Anny Petrželkové, stejně přesně, chce se napsat autenticky, představila duchovní zázemí nešťastně šťastné Františky.

Prolínání světa Jirousovy rozporuplné říše zvané Magorie - jako by ji právě pro něho vymyslela pro změnu Alexandra Berková - a zraňované, nad otcovou sebedestrukcí si zoufající, ale milující ho s pochopením pro slabosti, vzdor a bouře laskavé i běsnivé, tedy světa Franci, průvodkyně posledními Jirousovými osmi léty. V tom spojení je úžasná síla a energie. Přenášejí se z haraburdím naznačeného prostředí na diváky.

Krobot v přízračném podsklepí Husy na provázku - U stolu Františka Derflera - v prostoru půldruhé hodinky dokázal jemně akcentovat všechny těžko popsatelné valéry Magorovy duše, se zákoutími tak protikladnými a svárlivými, že by vydaly na tři životy. A Jan Kolařík všechno tlumočí způsobem, který omračuje i ohromuje.

Koho Magor neurazil, ať hodí kamenem, chce se zvolat s autorem inscenace. Jenomže za Jirousovým provokujícím a urážlivým argotem jsou vlastnosti, které ho činí opravdu velkým, ať je náš vztah k jeho tvorbě jakýkoli. Obhroublá slupka a věčná provokace, ale pod ní je moudrost, smířlivost, zranitelnost, obava o osudy lidí - prosím ne lidstva, to by mne hned prohlásil za č & p - jedním slovem: Poezie.

Klukovi Plastici

Závěrečný Kolaříkův jirousovský song - to je rovnou Magor. Rocker Zdeněk Kluka přiložil k neokázalému pomníku vlastní kámen, a přesto ctil a komentoval i Magorovy Plastiky (People of the Universe). Tři dny po Radocích za rok 2012 první zápis na inscenaci a herecký výkon roku 2013.

Celkové hodnocení 100 %