Článek
Pod producentským dohledem zkušeného Gggartha Richardsona vznikla nahrávka, která je zvukově dokonalá, instrumentálně i pěvecky neomylná. Je však současně pouze esencí toho dobrého, co předešlá alba nabídla.
Nejsou na ní totiž tak výrazné a tempově či aranžérsky utěšené skladby, které si člověk zapamatuje po prvním poslechu. Kompozice za kompozicí v době přehrávání sice plní představu o stylové lehkosti, jakmile však skončí, spojí se tiše s ostatními a jako jednotlivé položky ztrácejí lesk.
K bodu své umělecké kulminace došli Biffy Clyro na desce Only Revolutions. Byla po všech stránkách dokonalá a nastolila charakteristický zvuk kapely. Při poslechu některých písniček z Opposites (Different People, Black Chandelier nebo Biblical) se lze jen horko těžko zbavit pocitu, že už je trojice v minulosti nahrála.
Jistě, vše lze zdůvodnit myšlenkou, že pokračuje tam, kde přestala. Patřičnější je ale dojem, že Opposites je jakousi dohrávkou minulé kolekce, té, která ji celosvětově zpopularizovala. Na slávu přitom kapela málem doplatila. Bubeník Ben Johnston propadl alkoholu, a nebýt toho, že jej spoluhráči loni přinutili návyku se zbavit, skupina by už asi neexistovala.
A tak její pohádkový příběh, jenž začal ve skotském Kilmarnocku v roce 1995, pokračuje vydáním alba, které bylo sice v původním záměru rozděleno na dvě části na dvou nosičích, z nepochopitelných důvodů je však distribuována i verze singlová (tedy jednoalbová), jež namísto dvaceti písniček nabízí jen čtrnáct. Sílu Biffy Clyro to ovšem nesráží... jenom se vkrádá další zbytečný otazník.