Hlavní obsah

Václav Bartoš z Fru Fru: Nevidím důvod být slavný

Právo, Ondřej Fencl

Třebíčská skupina Fru Fru vydává nové album Freak Show. Zpěvák Václav Bartoš mluví nejen o hudbě, ale také o současné krizi a partnerském soužití.

Foto: archív kapely

Fru Fru se hlásí k brněnské scéně. Václav Bartoš vpředu

Článek

Na rozdíl od předchozí, poměrně poklidné desky Až přiletí tučňák (2009) je nové album chlapsky divoké.

Začalo mě v poslední době zajímat téma mužského šovinismu. Všichni zpívají o lásce a přitom se tady čím dál víc otevírají nůžky. Mužům jde spíš o požitky, ženám o usazení. Sotva vznikne manželství, ti dva lidé se od sebe začínají vzdalovat. Klasické přesýpací hodiny.

Zvlášť když muži jsou takoví a ženy takové jako v klipu k titulní písni alba.

Ano. Chlap má břicho, vytahané tričko, podvlíkačky, lahváč a se svou krásnou ženou se moc nebaví. V jejích očích se stává zrůdou, něčím úplně jiným, než jsou muži v romantických filmech, po nichž ona touží.

Jenže příčinou toho, jak její manžel dopadl, je kolikrát i ona sama. Tím, že ho třeba neinspirovala… Napadlo mě, že v naší Freak Show už rovnou nabídneme ty zrůdy – všechny jejich druhy v konečné podobě.

Na rozdíl od kolegů z někdejší brněnské scény jste se s Fru Fru vydal otevřenější cestou. Nejste zdaleka tak zadumaní. Proč?

Jsem rád, že je to patrné, o to mi jde. Mám rád ironii a sarkasmus. V Brně ale dnes jsou otevřené kapely – třeba Květy.

Z jakého nutkání vznikla pacifisticky laděná písnička Válka?

Po krátkém období ekonomického boomu přišla krize, není práce, je špatná nálada a recese někde musí vyústit. V minulosti většinou dospěla ve válku, což si nikdo nepřejeme. Vyjádřil jsem se takhle poprvé, text i hudba zpodobňují můj strach. Proto jsou tam emoce, včetně výkřiků, narvané úplně natvrdo.

Nechybí nadsázka, ale jde i o varování, kam všechno může zajít. S čímž souvisí i nedávné zvolení prezidenta, který teď půjde nahlásit do Moskvy, že úkol je splněn. Ta píseň pro mě byla povinnost.

Co by si měli posluchači z vaší muziky prvotně odnést? Ulehčení, anebo zamyšlení?

To nevím. Ale když jdu na koncert, chci odejít hluboce pobaven s nějakou pěknou myšlenkou, využitelnou pro vlastní život.

Máte vyšší mety než ty současné?

Vůbec ne. Mety jsou komety, nikdy nevíte, kde jim končí ocas. A nevidím důvod, proč být tak slavný, že kvůli mně třeba vykolejí tramvaj.

Co chápete jako svůj dosavadní hudební vrchol?

Toho jsem ještě nedosáhl.

Reklama

Výběr článků

Načítám