Kupka nevěděl, jak své obrazy pojmenovat

Srp představuje Kupku jako vzdělaného myslitele, který se snažil svoje umění propojit s filozofií, zejména s platonismem a neoplatonismem.

Platona a Eukleida četl malíř ve francouzských překladech, ale i v řeckých originálech. Chodil také pilně na univerzitní filozofické přednášky do pařížské Sorbony.

Umělec zažil dvě světové války. Někoho tato zkušenost přivedla k mysticismu a náboženství, Kupka však smysluplnou cestu k vybřednutí z chaosu moderní doby viděl v návratu k pramenům evropské civilizace – k antickým Řekům.

Srp dokládá, že malíř nedokázal své umění nijak definovat a ani pojmenovat. V pozdní tvorbě jej cele pohltila geometrie tvarů. Ohrazoval se však proti tomu, aby jeho výtvarný projev byl označován za abstrakci, protože podle něj nic takového v umění není, vždy je malba sama o sobě velmi konkrétní. Nemá smysl napodobovat přírodu, ale barva a tvar vycházejí vždy ze smyslové zkušenosti.

Kniha je napsaná čtivě a objevně. Autor sleduje Kupkovo umění i myšlení v konfrontaci i v dialogu s velikány evropské výtvarné avantgardy i s jeho souputníky ve sdružení Abstraction-Création a z pařížských výstav Salon des réalités nouvelles.

Závěr patří obsáhlé antologii malířových myšlenek. Mnohé z textů se objevují v češtině poprvé; většinu z nich přeložily Markéta Theinhardtová a Jitka Hamzová.