Dokázali takřka neuskutečnitelné: Téměř čtyřhodinovou Lessingovu tragédii o konfrontování dekadentní, cynické aristokracie s čistým, neopotřebovaným měšťanstvem, s buržoazní světlejší budoucností autorovy vlasti, zkrátili na hodinku a půl. Aniž cokoli podstatného obětovali, vystavili diváky vichru výkladu, v němž zobecněním charakterů postav do univerzální hodnotové stupnice aktualizovali revolučně osvícenské Lessingovo poselství.

V duchu inscenačního minimalismu

Čičvákovi pak do pažby režijní invence, kterou zatím požehnalo spíše publikum pražského Činoherního klubu než návštěvníci brněnského Národního divadla (připomínám jen jeho vynikající Goldoniho Treperendy, Shakespearův Sen, Straussovu Ithaku...), přibývá zatím nejhlubší zářez inscenačního minimalismu ve zcizovacím postmoderním hávu.

V jeho duchu vystavěl scénu také Tom Ciller. Podstatné dialogy bombardují diváky od nevelké zdobné mříže vrat (balkónu, okna paláce) před portálem jeviště, zatímco všechny akty několikanásobné tragédie se odehrávají v geometricky přísně pravoúhlém a klasicistně strohém náznaku zámku a pelešiště vášní posedlého prince Gonzaga.

Odvaha a vůle prosadit na jeviště ND jiný pohled činí z Martina Čičváka jednoho z nejoriginálnějších tvůrčích duchů současného českého divadla. Jeho zaujetí pro práci se chválabohu začíná přenášet nejenom na generační vrstevníky na jevišti, ale konečně již také na životaschopnější, s prominutím starší osazenstvo hereckého souboru.

Na jevišti září Jan Grygar

Inscenaci totiž suverénně vládne Jan Grygar (alternuje s Lubošem Veselým) v roli Marinelliho. Pragmatický svobodný duch, schopný hýbat s lidmi včetně prince (Petr Bláha) jako s figurkami na šachovnici. V cynickém ironikovi ve službách moci rozehrál Grygar na brněnském jevišti opravdu dlouho nevídané expresívně groteskní polohy...

Klobouk dolů, jak suverénně si počínala ze zmíněných režisérových vrstevníků na jevišti Eva Novotná coby Hraběnka Orsina, již u Lessinga zárodek ženské emancipovanosti. V titulní roli se jako vždy skvěla tentokrát charakterem postavy Emilie v temperamentu ztišená Antonie Talacková. Vedle těchto stále ještě novicek září přesností i krásou v postavě Claudie o generaci starší Jana Janěková.

Budiž Emila Galotti svědectvím, jak vážně vzalo nové vedení Mahenovy činohry za svůj radikální obrat k výrazným dramatickým činům. Nejvyšší čas, aby do Brna začali zase jezdit i kritici z matičky stolice. Jinak, jako ostatně vždy, zaspí možnost přemýšlet o divadle jinak.

Národní divadlo Brno - Gotthold Ephraim Lessing: Emilia Galotti.

Přeložil Václav Cejpek. režie Martin Čičvák, dramaturgie Martin Dohnal, Martin Kubran, scéna Tom Ciller, kostýmy Nina Stillmarková.