Zatímco na Rosmersholmu leží tíha sebevraždy ženy pastora Rosmera, jež vede k otevírání dávných vin, smrt synka Rity a Alfréda Allmersových je spouštěcím momentem krize jejich manželského vztahu.

Obě hry mají pověst těžko inscenovatelných textů. V případě Rosmersholmu ale ukázala před deseti lety v Praze uvedená inscenace vídeňského Burgtheatru v režii Petera Zadeka s vynikajícími výkony Gerta Vosse a Angely Winklerové, že text lze proměnit ve velmi vzrušující drama, a to bez velkých gest a patosu, jen jako by se divákovi jako v Modrovousově hradu otevírala další a další dvířka, relativizující mravní čistotu a velikost ibsenovských postav.

Vinohradská inscenace režiséra Juraje Deáka otevírá hned zpočátku vrata dokořán: monumentální scéna s projekcí severní záře, řehtání tajemných „bílých koní“, patetická hudba a na předscéně se svíjející představitelka Rebeky Westové v hysterickém záchvatu. Těch záchvatů, křiku a štědře vylévaných emocí, včetně kácení nábytku a házení kufry, si divák užije ještě dost, a přece se o vztahu Rosmera a Rebeky dozví daleko méně než v emocemi šetřící inscenaci Burgtheatru.

Ústřední dvojice má zde k sobě totiž na míle daleko. Nejde ani tak o věkový rozdíl, i když ani ten není zanedbatelný, ale spíše o takřka nulové vnitřní propojení herců i jejich postav. Rosmer Romana Zacha je tak neskutečně čistý, idealistický a naivní, že to hraničí až s psychickou poruchou. Neustále postává, oči upřené do dáli, v níž snad vidí své zušlechtěné lidi budoucnosti, ale v tomto světě je naprostým cizincem. Rebeka Dagmar Havlové vedle něho působí tím víc jako živočišná, zkušená a rafinovaná bytost, jež si neustále dokazuje svou ženskou neodolatelnost (mj. i na rektoru Krollovi).

Jenže Ibsenova hra je o něčem víc než jen o ulovení jednoho nepraktického idealisty. Má své temné stíny a propasti lidské duše, jichž se zvnějšku uhlazená, leč (přes všechny zvichřené emoce) povrchní inscenace dotkne snad až před závěrem. Je otázka, jestli to ale diváka bude ještě zajímat. Druhý, neméně závažný rozměr hry, který skrývá aktuální společenské téma, zůstal bohužel naznačen jen v dobře rozehrané postavě rektora Krolla (Luboš Veselý).

Praní špinavého prádla v Dlouhé

Režisér Jan Nebeský v Divadle v Dlouhé přenesl Ibsenova Eyolfka z měšťanské domácnosti konce 19. století do obřího kuchyňského akvária, jež vystavuje Ibsenovy postavy jako exponáty v zoologické zahradě, jež lze sice pozorovat, ale k jejichž životům nelze proniknout.

Jak bývá u Nebeského zvykem, zahltil svou inscenaci spoustou symbolických náznaků, z nichž k divákově mysli doputuje stěží víc než polovina, ale i tak skládají inscenaci plnou významů: projekce na velkoplošné televizi, odkud marně dorážejí dětské postavy se zprávou o Eyolfkově utopení, aby je vzápětí vystřídal animovaný Tom a Jerry, sauna, do níž se postavy uchylují jako na pranýř sebemrskány svými vypjatými pocity, v nichž si libují daleko více než ve skutečném životě, špinavé prádlo, jež se během hry symbolicky pere v automatické pračce, čínské zelí, jež Rita Allmersová masakruje obřím nožem namísto svého neschopného manžela, Krysařka (Ivana Lokajová) proměněná v klaunskou saxofonistku vyhrávající Gershwinův Summertime.

Všechno se to hrne na diváka s hojností, barevnou i zvukovou agresivitou, groteskní nadsázkou, ale i krutou neúprosností, jež dává nahlédnout do nitra sebestředných hrdinů – ordinérní samičí Rity (Lucie Trmíková), slabošského uhýbavého Alfréda, v němž Jan Vondráček rozvíjí svou kreaci Hjalmara Ekdala z Nebeského inscenace Divoké kachny, a chlapecky útlé Asty s velkýma vědoucíma očima (Klára Sedláčková-Oltová). Tvoří panoptikum postav, z nichž je divákovi při vší směšnosti velice úzko.

Občas je to hemžení zbytečně popisné (zejména v závěru), ale nelze mu upřít velkou dávku sugestivity a odvahy přiblížit se k Ibsenovi skrze dnešní pocitovou spřízněnost.

Hodnocení 50/75 %