Článek
Musí mít ale Richard Krajčo, frontman skupiny, vysoké sebevědomí, když hned s první písničkou na pódiu prohlásí, že by byl rád, kdyby byl následující koncert pro přítomné diváky ten nejlepší, jaký od české kapely viděli. Na jednu stranu čiší z těch slov pořádná porce sebedůvěry, též ale rafinované podsouvání hodnocení večera.
Sebevědomí Kryštofa je nicméně na místě. Není totiž škodlivé a na poli pop music je veskrze potřebné. Kdyby se ho nedostávalo, nikdy by tahle ostravská parta nedošla tak daleko, kam v této zemi dokráčela. A před tím je třeba smeknout. K tomu, aby mohla absolvovat tak velkorysé a na naše poměry monstrózně vypravené turné, musela v předešlých letech vynaložit spoustu autorské píle, mezilidské tolerance a schopnosti proměnit v prvopočátku možná až drzé nápady v realitu.
Jistě, po loňském koncertu skupiny Coldplay na Slavii v Praze už konfety padající v obrovském množství na vlasy i ramena diváků tolik nadšeného halekání nevyvolají. Ani červené a bílé nafukovací balónky, které technici Kryštof v půli vystoupení uvolnili ze sítě zavěšené pod střechou haly a nechali diváky, aby si s nimi jednoduše hrály, nebyly nic převratného. Možnost využít to a nabídnout fanouškům jako pastvu pro oči je ale neodolatelná. Tím spíš, když v případě barevné pódiové show tyhle téměř až kýčovité výstřelky vždy fungují naprosto skvěle a oči diváků radostí nad tím zážitkem leckdy až slzí.
Posunovači děje
Aby se turné nadité mnoha jednoznačnými hity (kolik kapel to u nás může říct?) a promyšlenou doprovodnou vizuální složkou mohlo uskutečnit, musel Kryštof před lety také pochopit, že volné či pomalé skladby mohou v delším bloku posluchače snadno ukolébat a docela klidně by se u nich mohla dostavit nežádoucí nuda. A tak se do jeho repertoáru, ruku v ruce s rostoucím životním optimismem dvorního autora Krajča, začaly vkrádat i svižnější kousky. Takové, které na právě skončené koncertní sérii fungovaly jako „posunovači“ děje i „nakopávači“ pozornosti publika.
Kapela mohla tančit s diváky, protože její současný koncertní blok vykazuje slušnou porci veselí, tedy toho, co rockový střední proud dělá smysluplným stejnou měrou, jako písničky volné či vysloveně smutné.
Kryštof dnes vlastně disponuje repertoárem, který svým obsahem a formou velkorysou koncertní podívanou vyžaduje. Z klubové kapely se zdravými ambicemi se stala halová úderka, jež se naučila na pódiu žít (ačkoliv to někdy působí trochu křečovitým dojmem, jako by se leckdy zejména dechařům po scéně moc štrádovat nechtělo) a koncert spojila s – v dobrém smyslu slova - estrádními prvky. Kdo pak na scénu kvůli absenci několika centimetrů ve své výšce nedohlédl, k dokreslení atmosféry mu vystačila projekce na zadní stěně pódia. Co do atmosféry koncertu na ní proběhlo vše nutné.
Přičteme-li, že Krajčo v posledních letech vyrostl jako zpěvák a nadto je v pozici, kdy si může dovolit při vystoupení i delší čas nezpívat, neboť to publikum udělá za něj, výsledkem všech dosavadních aktivit Kryštofa je zhmotnělá radost ze života a pozitivní energie, které ze scény hezky bok po boku prýští. Ideální stav pro každou kapelu. Tím spíš, když tahle ještě s chutí vymýšlí, kterak koncerty oživit, osvěžit, proměnit či vylepšit. Nechce se opakovat, byť je to mimořádně těžké. Ano, byl to neobyčejný koncert.
A příchod Jaromíra Nohavici na pódium podotkl třeba to, že se dvě generace českých písničkářů-básníků spojily, aby si vzájemně vzdaly poctu a prokázaly úctu. Dlouho nebylo na českém halovém koncertu tak hlučno a radostno, jako když se Nohavica objevil při skladbě OstravSKA balada na pódiu a stal se součástí Kryštofa (jenž ho pak znamenitě doprovodil ve třech dalších písních).
Pražské publikum dokonce ve zdraví a s úsměvem uneslo i to, že si z něho ostravské duo Krajčo - Nohavica hned několikrát tak trochu vystřelilo. A ještě jeden vedlejší efekt páteční koncert měl. Předskakující Krajčův objev, havířovská skupina Nebe, překvapila hned dvakrát. Nejdřív když na úvod večera bez problémů zvládla svými melodickými písničkami „uhrát“ velké pódium i s moly do diváků, podruhé když spolehlivě doprovodila Američana IDO vs. The World a jeho písničkářské mluvě vtiskla lehkou rockovou tvář.