Sen mladé Rose (Déborah Francois), dívky z venkova, která chce „být sekretářkou, cestovat a setkávat se s významnými lidmi“ zní banálně. Ale neodsuzujme hlavní hrdinku hned jako blbku. Pokud se na věc podíváme z jejího úhlu a reálně (jsou padesátá léta, dívka z vesnice může pomáhat tatínkovi v koloniálu, vstoupit do kláštera nebo se vdát), tak to spíše svědčí o její inteligenci.

Snaživá Rose tedy jede do města, dostane místo sekretářky a šéf se do ní trochu zamiluje. Schválně hraje bezcitného drsňáka, ale je to dobrák a rozhodne se, že z ní udělá nejlepší sekretářku na světě. Po drsném tréninku se Rose skutečně stává mistryní Francie ve psaní na stroji, ale žádný strom neroste do nebe. Nebo roste?

Naivitou a francouzskými slovíčky protkaná romance se trochu zadrhává, když nás scénář začne bezostyšně fackovat největšími filmovými klišé - Rose spadne na kole, šéf ji musí zvedat a zrovna v té chvíli začne z ničeho nic pršet, takže nám trochu zvlhne oblečení...

Když pak přijde očekávaná milenecká hádka těsně před světovým finále soutěže v psaní na stroji, aby si mohli v poslední scéně padnout do náruče, je už na místě se ptát: Really? Tohle myslíte vážně?

Sekretářka Rose a šéf kanceláře, který vypadá trochu jako Goebbels.

Sekretářka Rose a šéf kanceláře, který vypadá trochu jako Goebbels.

FOTO: Aerofilms

Protože nejde o jednoznačnou komedii, ale spíše o romantický film, více věrohodnosti by neškodilo. Nepotěšil ani herec Romain Duris, takový zvláštní skřítek, který - promiňte, nemohu jinak - prostě vypadá jako Goebbels.

Film na druhou stranu zaujme malými fórky, hravou náladou a okouzlujícím výtvarným pojetím. Jde o opravdu promyšlené retro s parádními auty, interiéry a účesy sekretářek. Mimochodem většina z nich jsou Češky, protože tvůrci nemohli najít ve Francii herečky, které by dokázaly tak rychle psát na stroji. Intenzivní dojem časů dávno minulých doplňuje rozkošná hudba z „padesátek“, která byla cool, pak chvíli nebyla, ale dnes už zase je cool.

Na snímek by měl zajít ten, kdo má rád filmy z padesátých let a chce vidět něco pestrobarevně roztomilého, až hloupoučkého. Vážně se to brát nedá a mohlo by to být kratší, nicméně jako neškodná zábava pro nenapravitelné nostalgiky to obstojí.

Celkové hodnocení: 60 %