Článek
Jistá „exotičnost“ prostředí Bílého žáru zaručila autorce základní zájem, čtivý styl psaní se znatelným otiskem novinářské praxe chvílemi vyloženě spadává do reportážního stylu. McGrathová se představuje coby vypravěčský talent s citem pro smyslové vjemy a jejich popis – jazyk tu stále v rámci běžné beletrie nepředčí obsah, což je rozhodně pozitivum románu s prvky krimi. Jeho největší přitažlivost ovšem zajišťuje skvěle promyšlená dějová linka.
Napínavé vyprávění zavádí čtenáře z Grónska až k ostrovům Královny Alžběty (některá místa jsou smyšlená), kde vědci bádají na meteorologické stanici. V Arktidě se setkávají s původními obyvateli či míšenci, jichž pomalu ale jistě ubývá. A s nimi mizí i staré tradiční eskymácké zvyky, jako je lov tuleňů a ledních medvědů.
Malá houževnatá žena
Z posledních zbytků původní kultury se snaží vykřesat vlastní živobytí i Edie, malá a houževnatá žena, inuitská průvodkyně drsnou grónskou přírodou, kde kromě ledu a kamení často nenarazíte už vůbec na nic. Nevlastní matka dvou mladých Inuitů a vyléčená alkoholička (v Grónsku je tvrdý alkohol častým lékem na všechny neduhy) jednoho dne přijde o dosavadní klid, když po dvanácti letech praxe ztratí poprvé při výpravě svěřence. Z pár dní přibude další mrtvola, a když do třetice spáchá sebevraždu jeden z nevlastních synů Edie, macecha odmítne uvěřit oficiálním verzím vyšetřování.
Za pomoci místního policisty začne rozmotávat spletitý a složitý „uzel“ zla, který v její domovině vytvořili přistěhovalí běloši, vědci z nedalekých ostrovů i místní politici.
Nečekejte děj postavený rovnou na dialozích či přímé řeči, čtení Bílého žáru vyžaduje na beletrii poměrně velkou pozornost a klid. Odměnou vám bude překvapivý vývoj děje, v němž nechybí hrozby přicestovalé z moderního světa – například téměř všudypřítomný heroin, pomalu nahrazující tvrdý alkohol, nebo touha po slávě, jak Edie říká, konečný výprodej lidskosti.
To všechno bez většího náznaku moralizování či kritizování, byť s jasně vykresleným viděním složitého světa.