Článek
Malá Agátka po narození nic neviděla a svět kolem sebe si musela ohmatávat. Moc jí to ale nevadilo, protože jí to přinášelo vzrušující zážitky. Ale pak se dočkala i dne, kdy jí pan doktor pomohl prohlédnout a ona uviděla to, co si dříve jen představovala.
Inscenace je postavená na klasické kombinaci filmových dotáček s akcemi živých herců a tanečníků plus principů černého divadla. Maria Procházková je filmařka, a tak nejsilnějším momentem hodinové inscenace je nápadité filmové pásmo, hravě ilustrující to, o čem Agátka vypráví. Režisérčina nezkušenost s divadlem je naopak patrná z jevištního dění, které je vesměs jen popisné a závislé na slově, což je u představení určeného dětem značná slabina.
Prakticky jen opisuje to, co Agátka vypráví, navíc jednotlivá prostředí jsou charakterizována bez větší divadelní invence. Když například Agátka mluví o tom, že v ní pošta a kadeřnictví, kde pracují její rodiče, vzbuzovaly svými zvuky pocit hudby, inscenace se vůbec nepokusí tuto výzvu naplnit, a pod všeobecným jevištním hemžením „á la pošta či kadeřnictví“ zní sice příjemná, leč nicneříkající klavírní hudba. Podobně jevištně nevyužitý zůstává i moment Agátčina prohlédnutí. V ryze divadelním smyslu se tedy záměr zprostředkovat svět nevidomých moc nedaří, výsledkem je opakování spolehlivých „laterněmagických“ postupů.
Kladem inscenace, jež zaujme spíš dospělé než děti, je autentický herecký výkon Rozárky Husákové (alternuje Ada Matoušů) v roli Agátky, stejně jako Lindy Rybové a Tomáše Měcháčka v rolích jejích rodičů. A také pro děti nápaditě vymyšlený programový bulletin.
Vidím nevidím: režie, scénář, animace Maria Procházková, choreografie Zdeněk Prokeš a Barbora Mandys Pauerová, premiéra 14. 2. (psáno z reprízy 17. 2.) na Nové scéně ND Praha.