Letokruhy okořeněné artistickými výkony, vypráví příběh dvou starých lidí. Pošťák v důchodu se v léčebně setká s Francouzkou, která onemocní v Čechách a není možné ji převézt do vlasti. Ukazuje nejen samotu, ale také sny a touhu po lásce, kterou umocňuje chování okolí k oběma starým lidem - ať už příbuzných nebo zdravotnického personálu . 

Co vás zaujalo na tématu stáří?

Salvatore: Také budeme staří. Ne že bychom se na stáří už chystali, ale zatímco o dětství se hodně mluví, tak o stáří ne. Na staré lidi stát zapomíná, představují nepotřebné zboží. Viděl jsem i příbuzné, kteří za starými lidmi přišli jen, když dostali důchod.

Vallée: Dotkla se mne osamělost stáří, bojím se ho, protože se mi změní tělo a už nebudu  moci dělat to, co dělám.

Salvatore: Pro nás, kteří se věnují divadlu, je to mnohem horší než pro lidi v kancelářích.

Máte nějaké vlastní zkušenosti se starými lidmi?

Vallée: Máme, působili jsme v domově důchodců. Viděli jsme tam lidi, kteří po celý život tvrdě pracovali a v osmdesáti začali hrát divadlo, které jim otevřelo nové okno do života. Nebo se v devadesáti zamilovali. Poznali jsem, že stáří neznamená konec.

Salvatore: Jako mladý se mohu víc pohybovat, ale i ve stáří mohu snít, třeba o tom, co jsem v životě nerealizoval.

Chtěli byste na představení něco změnit?

Salvatore: Bylo by divné, kdybychom nechtěli. Rádi bychom především propracovali postavy doktora a sestřičky, aby nereprezentovali jen odlidštěnou společnost, ale bylo na nich patrné, že i jim dochází, že jednou budou staří.