Článek
Fakt, že festival, na kterém dostávaly v minulých desetiletích Zlaté a Stříbrné medvědy filmy jako Rain Man, Tanec s vlky, Mlčení jehňátek či Lid versus Larry Flynt, zásadně změnil orientaci na Evropu a Asii, nese své – někdy trochu kyselé – ovoce. V rumunských, kazašských, polských, íránských, ruských ani čínských snímcích velké světové stars nehrají, a právě takové filmy tvoří několik posledních let hlavní berlínský program. Což neznamená, že jsou špatné. Jen jejich protagonisté nejsou tak vděčnými objekty kamer a fotoaparátů. A tak tu občas promítnou v programu mimo soutěž a další hlavní sekce i filmy již dobře známé, nejspíš jen proto, aby s nimi do Berlína přijela fotogenická delegace. Letos to byli Bídníci a s nimi Anne Hathawayová a Hugh Jackman.
Gloria bavila i dojala
Letošní ročník už nicméně představil prvního z adeptů na některé z nejvyšších ocenění. Je jím španělsko-chilský film Gloria, který bavil i dojal prostým, ale skvěle napsaným, natočeným a zahraným příběhem skoro šedesátnice, která ještě nechce vzdát život ani lásku.
„Kladl jsem si otázky, zda je vůbec možné natočit film o generaci mé matky, a o čem by takový film mohl vyprávět,“ přiznal v Berlíně režisér Sebastián Lelio. To podstatné nakonec našel.
„Těm ženám se blíží šedesátka a musejí bojovat o své místo ve světě, který se k nim často chová dost drsně. Nikdo pro ně nemá moc času, jsou ponechány samy sobě, a ony si přesto zpívají v autě a nechtějí to vzdát. Gloria se drží aktivního života zuby nehty a dokáže pro to, aby to nezabalila, hodně udělat,“ dodal Lelio.
Představitelka titulní role Paulina García, která podává strhující herecký výkon, se na roli připravovala velmi pečlivě. „Sebastian mě těmi přípravami vedl, zavalil mě spoustou knih a filmů, a pak jsme ještě zkoušeli každou scénu jednak z hlediska Gloriiných vztahů se všemi hlavními postavami, jednak z vizuálního hlediska,“ přiblížila přípravu filmu herečka a dodala: „Během dvou měsíců natáčení jsem byla natolik ponořena do Gloriina světa, že když to skončilo, cítila jsem se jako při probuzení.“
Hurá na Klondike
Podstatně méně vydařený byl německý soutěžní příspěvek Gold od režiséra Thomase Arslana o skupině sedmi německých zlatokopů, kteří se v roce 1898 vydali drsným krajem na Klondike dobývat vzácný kov.
Představitelka hlavní ženské role Nina Hossová, která loni slavila úspěch s filmem Barbara, tedy sundala Barbařin lékařský plášť, oblékla si dlouhou sukni, bílou blůzičku a pořádné boty, vyhoupla se do sedla a vyrazila na výpravu, kterou z těch sedmi může přežít jen nejsilnější.
Film je tedy o (ne)přežití ve velmi drsných podmínkách, ale bohužel se v něm sice logicky, ale přece jen skoro pořád jede na koni nebo jde s koněm, což je poněkud nuda. A když dojde na nutný odpočinek, nechybí ani takové scénky jako uřezávání nohy hodně špatně nabroušenou pilou.
Na rozdíl od Glorie je tento film, byť se v něm umírá a trpí ostošest, natočený chladně, divák si prakticky k žádné postavě nemůže vytvořit vztah a ze všeho nejvíc je mu líto koní, pro které jejich jezdci nemají ani vodu. Málo platné, tenhle žánr umí odjakživa nejlépe Američané. Je sice pravda, že Němcům se kdysi podařil Vinnetou, ale to je úplně jiná kapitola. A navíc, jak ukázal i smích publika na „nepatřičných“ místech, tenhle fenomén evidentně nelze opakovat.