Článek
Do jaké míry je kniha autobiografická?
Je postavená na událostech mého života. Ale paměť je samozřejmě selektivní. Všichni si vytváříme vlastní příběh z toho, co se nám přihodilo, a některé příhody jsou důležitější než jiné. Obdobně jsem s Až na dřeň vypíchl nejživější a nejvíc formativní zážitky ze svého pobytu v New Yorku. Byl to velmi intuitivní proces se spoustou chyb a váhání. Nepatřím mezi spisovatele, kteří dokážou předem vytvořit celou dějovou linií. Vše v knize se opravdu stalo, ale občas byla dějová posloupnost změněná k většímu dramatickému výsledku. Jinak by to byl jen deník s osobními úvahami.
Hrdina příběhu v knize potkává řadu pitoreskních postav, které jsou očividně inspirované známými osobnostmi newyorské scény. Bylo pro vás důležité vyvarovat se jejich konkrétního pojmenování?
Některé postavy jsou inspirované konkrétními osobnostmi a některé jsou složené z několika jiných. Například Hendriks nikdy neexistoval a je složen ze tří lidí, které jsem dobře znal. A postava Billa Andersona je australský režisér Lindzee Smith, který patřil v New Yorku mezi mé nejbližší přátele. Co se týče konkrétního pojmenování slavných, osobně to nenávidím. Jen to ukazuje závislost autora na jiných za účelem takzvané autentičnosti. Ve druhé knize je pár takových jmen, ale jen pokud zcela přirozeně vstoupila do děje.
Kniha má výrazný rytmus a smysl pro dosti černý humor…
Rytmu přikládám velkou důležitost. Snažím se zachytit nářečí a to, jak lidé opravdu mluví. Pokud jde o černý humor, myslím si, že to mám od svého táty. Pocházel z průmyslové části severní Anglie a tam lidé takový smysl pro humor mají. Možná je to tím, že v minulosti tam byl život dosti složitý a brutální. Mluvím o temných satanových mlýnech, jak popisoval William Blake industriální revoluci. Černý humor byl způsob, jak se vyrovnat s bolestivou realitou. Poté se stal součástí kultury.
Ve vaší knize je hrdina stále v pohybu, jako by hledal něco, co sám nedokáže pojmenovat. Dalo by se říct, že jde o moralizující román?
Určitě. Němci tomu říkají bildungsroman. Ale tohle není Thomas Mann, spíše to jde směrem jako Céline nebo Paul Leppin, kteří zkoumají nejnižší hloubky života za účelem pochopení. Řekl bych, že mé psaní je velmi moralizující. I když s tím řada lidí nesouhlasí.
Chybí vám onen starý New York?
Když jsem tam v roce 1979 poprvé přišel, bylo to nejzajímavější a nejextrémnější město na světě. Bylo to místo pro velký životní experiment a lidé zkoušeli všemožné alternativní životní styly. To vše se změnilo po 11. září, Giulianim, AIDS. Vše je teď pod kontrolou a je méně svobody. Chybí mi ta neuvěřitelná kreativita a chuť experimentovat.