Článek
Zatímco u nás se stal legendárním spor o slovo "cikáni", v Německu jde spíše o Pipi dlouhou punčochu a slovo "negr".
Literární kritik Scheck si myslí, že se ze starých knih žádná slova škrtat nemají. Stejný názor má i velká část politiků. Burkhardt Müller-Sönksen (FDP) požaduje spíše "pedagogické rozhovory s dětmi a ne cenzurované dětské knihy". Bývalá ministryně za SPD Brigitte Zypriesová se nechala slyšet, že přece "nezačnou přepisovat Goetheho a Schillera." Někteří aktivisté ale trvají na tom, že rasistická slova v knihách být nemají.
Scheckův čin vyvolal pozornost a mnozí ho považují za poměrně trapný. Nabarvování obličejů je totiž americká rasistická tradice. Běloši se takhle kdysi malovali pro speciální vystoupení, kde zesměšňovali černochy, a vzdělaný literární kritik Scheck, který studoval i v USA, to dobře ví.
Berlín není Hollywood
Kvůli nabarvené tváři vzplál loni kuriózní spor mezi americkým autorem hry Clybourne Park Brucem Norrisem a významným německým divadlem Deutsches Theater. Jedna bílá herečka tam totiž hraje Afroameričanku a musela si nechat nabarvit obličej. Američana to doslova rozzuřilo. Napsal, že zaujal pozici „nulové tolerance“ k této „hloupé tradici“.
Dokonce šel tak daleko, že vyzval jiné autory, aby bojkotovali spolupráci s německými divadly, která používají načerňování obličejů.
Režisér Thomas Schendel byl zase kritizován za bílého herce s černým obličejem ve hře I'm Not Rappaport. Divadelníci se ohradili proti tomu, že by šlo o projev neúcty či rasismu. Logicky argumentovali tím, že v Německu není jednoduché sehnat kvalitního profesionálního herce černé pleti, který by chtěl danou roli hrát.
