Článek
Abraham Lincoln byl a nejspíš dodnes je nejmilovanějším, v pořadí šestnáctým americkým prezidentem. Proslul státnickou moudrostí i schopností naslouchat lidem, rozmlouvat stejně s ministry jako s vojáky občanské války, na jejímž sklonku se film odehrává. Jeho historky a citáty byly proslulé stejně jako nahrbené držení těla a zachmuřený výraz, který jen zřídka prozářil tichý úsměv.
Lincoln usiloval o zrušení otroctví dlouho a nakonec se uchýlil k praktikám, které dobře známe i z domácí politické scény: k získávání hlasů prostředky, jež světily – v tomto případě bohu více než libý – účel, k intrikování, korupci a dokonce i lži. To všechno proto, že věděl, že konec války je na spadnutí, a pokud se mu nepodaří prosadit 13. dodatek ještě před jejím skončením, nemusí se to pak už podařit nikdy.
Pilířem je Day-Lewis
„Já jsem prezident, vy jděte a sežeňte je!“ dokáže rozkázat svému týmu, když si jeho členové zoufají, že další hlasy už neseženou. Ale to jen ve chvíli nejtěžší. Stejně tak zakročí jen jedinkrát doma: to když manželčino neutuchající zoufalství nad synovou smrtí nemůže dál snášet především proto, že jeho vlastní žal není menší, jen ukrytý hluboko uvnitř.
Hlavním pilířem tohoto velmi důstojného až státotvorného filmu, který se jen zřídka vydává mimo zdi parlamentu, kanceláří či Bílého domu, je Daniel Day-Lewis v titulní roli. Diváka vlastně vůbec nenapadne, že hraje, on zkrátka Lincolnem je v každém detailu. Dokonale odpovídá představě o něm a dodává jeho majestátu vnitřní lidskost, díky níž může být tato historická postava Američanům dokonce ještě bližší než dosud. Pravděpodobnost, že přinejmenším on dostane Oscara, hraničí s jistotou a bude to jeho už třetí soška: první dvě má za filmy Moje levá noha a Až na krev.
Steven Spielberg natočil Lincolna s jistotou tvůrce, který přesně ví, co dělat, aby film působil tak, jak si on sám přeje. Lewisovi vybral skvělé partnery, především Tommyho Lee Jonese, který v roli vtipně arogantního senátora Stevense diváky skvěle baví a jehož prostřednictvím Spielberg představuje senát jako kolbiště, kde salónní výrazy téměř nemají místo. Je mimochodem zajímavé sledovat rozložení sil a názorů na tomto kolbišti, kde republikáni byli těmi, kdo usilovali o zrušení otroctví a demokraté se stavěli proti.
Výborná je i Sally Fieldová jako paní Lincolnová, zoufalá ve svém osobním trápení, ale silná v roli první dámy. A působivé jsou i nevelké, ale mistrovsky natočené výpravy na bojiště. Co je ale pro diváky přece jen obtížné, je délka filmu a v ní délka projevů, úvah a diskusí. V tomto směru jako by se Spielberg a před ním už scenárista Tony Kushner neuměli krotit, když chtěli do filmu dostat všechno, co je zaujalo, a poněkud podcenili, zda to může všechno stejně zaujmout i diváky, zejména ty mimo USA.
Nicméně Lincoln je rozhodně úctyhodné dílo a jako atraktivní učebnice dějepisu může dobře posloužit ještě mnoha dalším generacím.