Vydal romány Neposkvrněné početí (L'Immaculée Conception, 1994 - ve Francii vyšel pod titulem 8 décembre), Osvobození (L'Acquittement, 1997), MUSIC-HALL! (2002). Je autorem dramatu Catoblépas (2001). Jeho román O holčičce, co si hrála ráda se sirkami (La petite fille qui aimait trop les allumettes, 1998) vyšel nedávno česky (vydala ho Academia v překladu Kateřiny Vinšové), údajně jako první samostatný quebecký román přeložený do češtiny. 

Váš román O holčičce, co si ráda hrála se sirkami vyšel nedávno v češtině. Jak tenhle příběh vznikl? Kde jste k němu přišel?

Objevil jsem svůj velmi starý text z doby, kdy mi bylo nějakých sedmnáct, osmnáct let. Ne že by toho příliš říkal, ale když jsem jej četl, zarazil jsem se hned u jeho prvního odstavce. Ten příběh začínal smrtí otce, po němž zbudou děti, ale postupně se ztrácel v písku, jak se říká ve francouzštině.

No, byl jsem tehdy mladý. Ale přesto mě strhnul tón vypravěče, který mi z odstupu připadal trochu ženský. Na tom prvním odstavci jsem pak rozvinul vyprávění dívky, která žije v izolaci, podle příkazů svého otce, dokonce nejdříve ani nechápe, že je ženou. Začne si to uvědomovat až po jeho smrti. 

Dívka i její bratr jsou zanedbaní, celý život byli zavření doma. A najednou se musí učit být svobodní a žít podle sebe. Oba na to reagují zcela rozdílně. Představují vaše autobiografické pocity z mládí? Co vás na tom tak zaujalo?

Nejde o autobiografii. Ale mě dojímalo, jak se dívka dokázala vzepřít otcovu zákonu, který jim nařizoval, jak mají žít, přesněji řečeno velmi bídně žít. Bratr zůstává do konce knihy v otcově zajetí, stále se dívá na svět jeho očima a touží jej nahradit, stát se novým vůdcem kmene. Sestra si píše deník, pomalu poznává svět okolo, seznamuje se s prostředím města a učí se respektu k druhým lidem i uznávat jejich odlišnosti. Stejně tak člověk homo sapiens se odlišil od člověka neandrtálského tím, že začal vnímat odlišnosti a začal diferencovat.

My jsme dneska zavřeni a zcela individualizováni v našich bytech, ale mě zajímalo napsat knihu o někom, kdo žije zcela primitivně, jako ve smečce. A musí se teprve emancipovat, aby si vytvořil kulturu. Zajímala mě ta zkušenost barbarství, kterou už necítíme, ale která je přitom člověku nějak vlastní. Západní civilizace je dnes ohrožována cynismem, vše se relativizuje.

Já v knize netvrdím, že bychom měli zavést vládu nějaké hodnoty a zákona. Jen si myslím, že jsou nějaké hodnoty, o kterých bychom se měli bavit, které stojí nad naší perspektivou.

Z příběhu není tak zcela jasné, proč otec a někdejší farář zavřel své děti doma a izoloval je od světa?

To je tajemství. Ale základem každé etiky, každého řádu, který stojí na určitých příkazech, je tajemství. Proto se tam mluví o Spinozově etice, která také není založena na nějaké logice, ale na přijetí určitých pravidel a hodnot. Navíc je důležité, že rodina postrádá matku. Otec se snaží zastat jak její roli, tak i svou, ačkoliv jsou obě role natolik protichůdné. Jako otec představuje pro děti určitý zákon společnosti, podle něhož se má žít, zároveň je ale drží doma, u sebe, aby je mateřsky chránil před tou společností, tedy i před svým zákonem.

Zrovna, když jsem psal knihu, zabýval jsem se tématem nacismu. Nacisté se snažili zavést nějaký přesný řád, řád stejnosti a odosobněnosti, zákon čisté země, čisté rasy, a totálně člověka podřídit tomuto zákonu. Ale zároveň jako první byli perzekuovaní lidé Mojžíšova zákona, na kterém stojí západní civilizace. Ve jménu svého "zákona" a ve jménu ochrany tohoto zákona propadli nacisté barbarství. 

V knize používáte silné obrazy i výrazy, někdy na hranici brutality. Proč jste k nim sáhl?

Všechno je v knize nahlíženo skrz vyprávění té dívky. A když ona mluví o přirození otce, o své menstruaci, používá silné, šokující výrazy. Ale nikdy není vulgární, protože ona je na začátku primitivním divokým dítětem, které to tak přirozeně vidí. Když mluví, zní to přesto důstojně, protože to říká s největší nevinností. Není si vědoma vulgarity.

Závěr, kdy se dívka uchyluje do samoty, aby porodila dítě, možná se obětovala, četl jeden můj přítel, který je teologem, zajímavým způsobem. Já nejsem křesťan a nepsal jsem to s ohledem na toto učení. Ale on tam viděl dvě podoby křesťanství, jedno jako učení o Kristovi a jeho vzkříšení a druhé o Kristovi jako oběti.

Lidé jsou fascinovaní utrpením Krista, bolestí, kterou prožil na kříži, protože jsme jej "my" zabili. Podívejte se, jaký ohlas vyvolal ve světě Gibsonův film, který je sugestivním zobrazením jeho utrpení, že to připomíná až násilný, barbarský rituál.

Knihu uvádí Wittgensteinův citát, že bolest nepatří nikomu.

Myslí tím, že jsme ne zcela pochopili problém bolesti. Vždy o ní mluvíme, jako by nám patřila jako krabička sirek nebo cigareta. Ale aby bolest někomu patřila, musí být podmíněna stavem, kdy nepatří nikomu. To je jedna z podmínek majetnického vztahu. Ale jaká je bolest, která nepatří nikomu? Je to ta podvědomá nebo ta, kterou všichni sdílíme, jako zemi pod nohama? Nebo jako ta Kristova bolest? Je to ta, za kterou jsme všichni zodpovědní.