Je o vás známo, že řadu let sledujete dění na politické scéně a také se ho účastníte. Jaký máte názor na výsledky prvního kola prezidentských voleb?

Zprvu jsem přímé volbě prezidenta moc nevěřil. Myslel jsem si, že by měla zůstat v kompetenci parlamentu. Ukazuje se ale, že jsem podcenil český lid a že je chytřejší, než jsem si myslel. Fakt, že se Karel Schwarzenberg dostal do druhého kola, je pro mě radostný a klíčový. Teď si myslím, že by se u tohoto způsobu prezidentské volby mělo zůstat.

Vaším favoritem pro druhé kolo je tedy Schwarzenberg?

Bezvýhradně a jednoznačně.

Bylo to tak od začátku?

Volil jsem Jiřího Dienstbiera. K volbám jsem si předem vybral tři volební lístky – Táňu Fischerovou, Karla Schwarzenberga a Dienstbiera. Táňa ale už v prvním kole sama sebe nevolila a já jsem si řekl, že by byla hloupost dát jí hlas, když si nevěří. Ve volební kalkulačce na internetu, kterou jsem mimochodem velmi ocenil, jsem předtím našel největší shodu právě s Dienstbierem. Znal jsem navíc jeho otce a i jeho samotného považuju za čestného a pracovitého člověka. Trošku mě pak zklamal, když po vyhlášení výsledků stál se secvaknutými podpatky za Bohuslavem Sobotkou. Uvědomil jsem si, že je ještě příliš ve stranickém područí. Myslím si nicméně, že jako politik má velkou perspektivu.

Nahrává atmosféra přímé volby prezidenta písničkářům a kumštýřům k tomu, aby na to téma přinášeli nová díla?

Zcela určitě. Možná je to už ale úkol pro mladší kolegy. Já sám jsem se za svůj život tolik nazesměšňoval a nabojoval proti blbosti, že se mi to už nechce zpracovávat. Ačkoli třeba Bobošíková by bylo velmi vděčné téma. Nechce se mi ale do toho, nebaví mě to. Rád bych se věnoval něčemu – řekněme – serióznějšímu. Současně nevylučuju, že to na mě jednou přijde a něco vychrlím.

Ublížil jste někdy někomu svou ironickou písničkou a mýlil jste se někdy?

Mýlil jsem se, když jsem zpíval písničku Už jde rudoch od válu. Nikdy od něj totiž neodešel. A jestli jsem někomu ublížil? Jedna slečna si na sebe vztáhla písničku První láska, ve které se zpívá Čet’ jsem si v registru svazků, našel tam svou první lásku, a dotklo se jí to. To je ale riziko podniku. A také se říká, že potrefená husa se vždycky ozve…

Kdy vás přestalo bavit psát kritické písničky o tom, co se děje ve společnosti?

Nemohu říci, že by mě zcela přestaly bavit. Když jsem je ale v minulosti skládal, existoval tlak publika, které je chtělo a potřebovalo slyšet. Dnes už takový tlak není, lidé se spíš chtějí bavit. Bavíli se protestsongem nebo něčím jiným, to je jiná otázka. V současné době mě těší psát i o něčem jiném než o sociálněpolitické problematice. Občas samozřejmě ještě nějaký protestsong napíšu, ale už to není tak spontánní. Daleko spontánnější jsou, mohu-li to tak říci, filozofující texty nebo texty o lásce. Těch jsem totiž v minulosti mnoho nenapsal, dokonce jsem se jim vyhýbal.

V posledních letech se u nás pár písniček s politicko-společenskou tematikou objevilo, ať už to byla Pánubohudooken od Tomáše Kluse nebo Sami od Davida Kollera a Báry Polákové. Oslovily vás?

Je dobře, že jsou tu lidé, kteří takové písničky skládají a zpívají. Můžeme samozřejmě diskutovat o jejich úrovni, ale to není až tak důležité. Ostatně i v době před sametovou revolucí vznikaly protestsongy lepší a horší. Jsem rád, že někteří umělci cítí touhu se k dění ve společnosti vyjádřit, a je dobře, že to dělají i ti, kteří jsou úspěšní, známí a bohatí. Kdyby takovou touhu neměli, působilo by to dojmem, že jsou absolutně šťastní a nemají žádné problémy.

Jak moc jste v současné době jako autor písniček plodný?

Možná už mi písničky nejdou tak samy od sebe jako dřív. V minulosti jsem se ale věnoval téměř výhradně písničkám, zatímco dnes mám rozepsaných několik knih, z toho dva překlady, podílím se na práci na scénáři a mám i další aktivity. Má umělecká rozptýlenost je mnohem větší, než byla dřív, a písničky tedy vznikají pomaleji. Novou desku bych však chtěl začít točit během tohoto roku.