Slavíte na přelomu roků židovskou Chanuku, křesťanské Vánoce nebo pravoslavný Nový rok?

Ač se to může zdát paradoxní, slavím Chanuku, slavím i Vánoce, třeba předloni ve Vilniusu, u rodičů mé snachy, litevské katoličky, a slavím i Nový rok, ne podle pravoslavného ritu, ale podle křesťanského kalendáře či lépe řečeno podle tradice zakořeněné od sovětských časů, ovšem bez přípitků na světlé zítřky a bez nákladných televizních estrád, které končívaly až za kuropění.

Proč jste se rozhodl odejít do Izraele?

Měl jsem více důvodů. Můj tvůrčí život v Litvě se vyčerpal. Situace spisovatele, který píše rusky, se nesmírně zkomplikovala, protože všechna ruská oddělení v nakladatelstvích - už tak skomírající - byla po vyhlášení nezávislosti zrušena, knižní trh s Ruskem v podstatě zanikl, z ruštiny se stala obrazně řečeno "persona non grata", která vyvolávala alergii jako nástroj bolševického teroru a okupace.

K odchodu mě také přiměla choroba dvouletého vnuka, s níž si litevští lékaři na počátku 90. let nevěděli rady. Když s ním jeho rodiče natrvalo odjeli na léčení do Izraele, po krátkém váhání jsme se s manželkou rozhodli je následovat a místo nečinné osamělosti v Litvě jsme zvolili činorodou účast v boji o život nemocného vnuka. Naše rozhodnutí bylo naštěstí, jak se ukázalo, správné a nad nemocí - leukémií - jsme zvítězili.

Obecně se má za to, že Židé, kteří se přistěhovali do Izraele z bývalého Sovětského svazu, se cítí v nové zemi tak trochu ztraceni. Je to tak? A je-li to tak, proč?

Netroufám si odpovídat za více než milión lidí, kteří změnili během pár hodin svůj způsob života, vyměnili socialismus v uvozovkách za kapitalismus bez uvozovek, na jednu stranu holý a nelítostný, na druhou stranu každému nabízející v případě úspěchu hory zlata. Nezmýlím se, řeknu-li, že v tom miliónu je dost ztroskotanců a dost úspěšných jedinců.

Podle mého názoru se emigrace nebo repatriace, jak se obvykle říká stěhování židovského obyvatelstva do Izraele, dá v jistém smyslu přirovnat k válce, k bitvě, která se nikdy neobejde bez padlých, raněných a nezvěstných, bez vítězů a poražených. Snad jen s tím rozdílem, že i ti, kdo tuhle bitvu vyhráli, jsou samý šrám - těžko najdete někoho, kdo by nebyl tak či onak zasažen nějakou střepinou nebo šrapnelem.

Jste v Izraeli překládán a ctěn, nebo je to jenom vaše současné bydliště?

Pokud jde o celonárodní kontext mého díla, musím po pravdě přiznat, že jsem počítal se silnějším dopadem. Má první kniha - trilogie Svíce na větru - byla přeložena a vydána v Izraeli už v roce 1980. Měla příznivé ohlasy a byla velmi vlídně přijata čtenáři. Po mé repatriaci vyšly v překladu do ivritu ještě dva romány - Nevejdou otroci do ráje a Kůzle za dva groše. I ty měly značnou odezvu.

Přesto si myslím, že mé romány si nezískaly tolik příznivců mezi původními izraelskými obyvateli, takzvanými "Sabry", jako mezi "ruskými Izraelci". Rusky mluvící Izraelci byli mými čtenáři už dříve, mnozí z nich - a to je pro mě velká čest - si přivezli mé romány do Svaté země v kufrech a bednách. Nežiju podle hesla Kam vítr, tam plášť. Ale jako všichni uvážliví lidé považuji za jediné místo svého pobytu celý širý svět. Ne nadarmo se v Písmu praví: nikdo nezná svého místa ni hodiny. Bezesporu jsem hrdý na to, že jsem se stal občanem Izraele, ale přesvědčením jsem světoobčan neboli, jak se kdysi ve stalinském "ráji" pohrdavě říkalo, kosmopolita.

I čeští čtenáři vašeho románu Kůzle za dva groše vědí, že to není solitér, ale součást velké ságy. Budete v ní pokračovat?

Kůzle za dva groše je součástí cyklu věnovaného osudům litevských Židů. Jeho pokračováním jsou knihy Neodvracej tvář od smrti, Židovský park, Šelest poražených stromů a také již napsané, ale dosud neuveřejněné Tváře ve tmě.

Jestliže budu mít dost sil, chystám i pokračování, ne formální, ale v podobném duchu. Chtěl bych napsat román o válce, o tom, jak bylo zničeno mé rodné městečko Jonava. Mohl by se jmenovat Kouzlo satana. Mám i další plány, ale zda se uskuteční, bude záležet na milosti Boží - vždyť všechny kalendáře jsou v rukou Hospodinových a jen na něm záleží, jak dlouho v nich ještě jeho pokorný sluha bude smět listovat.

Jak se díváte na arabskoizraelský konflikt - jako Žid nebo jako cizinec žijící v Izraeli?

Všechny konflikty, ať se odehrávají kdekoli, pociťuji podle svého chápání a míry informovanosti především jako člověk - jen pochopitelně ze židovského pohledu a možná trochu zaujatě, ale v žádném případě ne jako cizinec nebo host.

V Izraeli má každý svůj recept na řešení tohoto konfliktu. Máte nějaký i vy?

Je to ostuda, ale žádný takový recept nemám. Má ostuda by ani nestála za řeč, kdyby podobný recept vymyslel někdo jiný - nejen v Izraeli nebo v sousedních arabských zemích, ale někde ve světě. Bohužel, žádné recepty - ani z Oslo, ani z Camp Davidu, ani z Evropské unie - pacientův stav nezlepšily. Nenávist se dále stupňuje a teče krev. Ten, kdo přijde na nějaký účinný recept, by měl být podle mě kanonizován a prohlášen za svatého.

V jakých jazycích čtete? Jací jsou vaši oblíbení autoři?

Čtu obstojně německy, polsky, s obtížemi ivrit, bez obtíží jidiš, ruštinu a litevštinu. Oblíbených autorů mám mnoho. Mrtví autoři vyžadují spíš paměť než lásku, živí potřebují spíš lásku než paměť. O všech spisovatelích bych se chtěl vyjádřit slovy svého otce, který byl povoláním krejčí. Jednou se ho někdo zeptal, jak šije XY. Otec se vyhnul přímé odpovědi a zabručel: "Chyba není většinou v krejčím, ale v zákazníkovi."