Schmitt (1960) je jedním z nejhranějších francouzských autorů, u nás ale patří k méně známým. Zamilovali si ho v poslední době jenom Zdeněk Černín a Jana Kališová, kteří nastudovali v Brně a Praze jeho Libertina, hru o filozofovi Denisi Diderotovi. Ten má potíže s tvorbou hesla Morálka pro velkou francouzskou Encyklopedii...

Z časů morálního rozkladu

S Frederickem se Schmitt přenesl do časů nejenom po revoluci, ale i po éře císaře Napoleona, do Francie třicátých let 19. století. Země sklízí plody všeobecného společenského a morálního rozkladu. Svobodní duchové, včetně populárních herců, jsou sledováni, hlídáni a ničeni ve jménu jiného výplodu revolučních časů, jakým nesporně byla fouchéovská policie nebo zkorumpovaní ministři.

Jak to u Schmittových her bývá obvyklé, předobrazem tak trochu bulvární, avšak hodně úvahové hry byl vzestup a pád herce Frédéricka Lemaitreho, nezkrotného milovníka, baviče, volnomyšlenkáře, společenského ironika, glosátora radní i vládní tuposti. Překročil ovšem meze milostným vztahem s dcerou vlivného politika, který se postaral o jeho odstavení i o zrušení divadla Frederickova přítele Jeana-Charlese Harela.

Sólo pro Borise Rösnera

Divadelní prostředí je na scéně vždy příležitostí odkrýt vztahy, žárlení, soupeření, závist, vysmát se snaživým autorům i kritikům, těm prvním za jejich sebestřednost a vědomí vlastní neomylnosti, těm druhým v podstatě za totéž, navíc ale i za vůli opravovat po svém práci inscenátorů, jejichž duchovnímu obzoru stačí většinou právě jen tak držet vlečku.

Režisér Milan Schejbal dokázal v české premiéře Fredericka vytěžit z těch divácky atraktivních témat, jimiž si to rovnou namířil k publiku Divadla ABC, jímž je proklamativně střední společenská vrstva hledající v divadle uvolnění, rozptýlení. V tomto duchu vytvořil všechny nuance složité  postavy právě Boris Rösner, těžící v zásadnějších epizodách z dokonalé schopnosti opracovat po svém slova do předepsaných replik.

Divadlo dodnes někdy vadí

Má na scéně několik víc než dobrých spoluhráčů. Z nich nemohu nechat bez povšimnutí zejména Frederickovu mladou milenku Bereniku (Kateřina Lojdová nebo Zuzana Kajnarová), principála Harela (Oldřich Vízner) a slečnu George (Kateřina Fixová nebo Jana Hermachová). Dokonale v ironii jeviště zpitomělého dramatika Tízněla stvořil Filip Blažek.

Jen kritika podobající se oné výše popsané je uvyklá nepřijímat inscenace tak trochu o divadle - a hodně o společnosti (Frederick, Hrdý Budžes), neboť ona zná přece divadlo lépe než jeho aktéři... Ale ty inscenace pak dostávají výroční ceny!

Divadlo ABC Praha - Eric-Emmanuel Schmitt: Frederick.

Přeložil Jiří E. Hermach. Režie Milan Schejbal, dramaturgie Pavlína Morávková, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, hudba Ondřej Brousek.