Přes všechny úšklebky a posměšky však zůstává mimořádný čtenářský úspěch Milana Kundery skutečností. A tvrdí-li literární kritika tak halasně, že Rowlingová znovuobjevila pro dětského čtenáře knihu a radost ze čtení, jak je tomu v případě Kundery? Čím on si vysloužil výsadu nejčtenějšího, už ne jen českého, ale světového autora?

Směšné lásky a existencialismus

Už prvními povídkami z knihy Směšných lásek se Kundera, který se narodil 1. dubna 1929 v Brně, vydal na cestu, kterou vyznačilo poslední velké a komplexní evropské myšlení - existencialismus. Vydal se objevit identitu, nezaměnitelnost a jedinečnost člověka, který se dostal do pasti světa ve chvíli, kdy se velké ideologie bortí.

Jeho hrdinové prožívají své osudy v kulisách hroutících se historických možností, které se náhle ukazují jako falešné. Tato svůdná blízkost vedla mnohé i - velmi kritické - čtenáře k tomu, že vykládali Kunderovy romány na pozadí pádu těchto zmarněných iluzí. Snažili se je pochopit tak, že na ně přikládali dekódovací mřížku dějinných událostí. Ale romány se této mřížce vzpíraly a unikaly zpod ní.

Oswobní názvy románů

Názvy jednotlivých románů však nabízejí jinou podobu jejich čtení. Odkazují nás k něčemu osobnímu, k něčemu velmi blízkému. K našim vlastním otázkám, které si klademe a na které se neustále snažíme formulovat odpověď v tom ďábelsky se zrychlujícím a znepřehledňujícím světě. Kunderovy romány pak v této podobě podněcují naše vlastní tázání. Ukazují nám svět nikoliv jako danost, ale jako možnost.

Nejsou však přehledným a jednoznačným teritoriem. Esejistické úvahy se tu proplétají s dějovými pasážemi, politické události s privátními dějinami, jevový svět je protkán sítěmi vztahů, které se derou do popředí. Jen těžko tu lze převyprávět příběh, který se rozpadá do střípků motivů, a který se neustále vrací, aby znovu a znovu prověřil už jednou přečtené. Stačí lehounké pootočení pohledu, proměna nasvícení některé scény a sklíčka kaleidoskopu stvoří nový obraz, novou variaci.

Román jako výzva

Navzdory tomu jsou tyto romány mimořádně čtivé. Ačkoliv neútočí na čtenáře důrazem na dějovost či sugestivním vylíčením prostředí, přesto nepostrádají napětí, a postavy, které obývají jejich světy, nejsou plochými a neživými bytostmi. Ačkoliv Kunderův styl zdánlivě neklade před čtenáře velké nároky (jak se v recenzích na jeho knihy často opakuje), přesto není možné jej obvinit ze schematičnosti.

Nejedeme tu po vyjetých kolejích naší čtenářské zkušenosti. O této zvláštnosti Kunderova osobního stylu svědčí i to, že jeho knihy patří nejen k nejprodávanějším titulům - tedy k masově konzumované literatuře, ale velmi často se stávají materiálem i pro vědecké práce či univerzitní semináře - tedy jsou součástí přísně selektivního výběru.

Čím si tedy Kundera vysloužil tuto výsadu nejčtenějšího autora? Snad svou specifickou modifikací románové výzvy, která probouzí opojení z možnosti klást otázky, přezkušovat svět, se vším rizikem, které toto konání obnáší. O čemž nás stále znovu přesvědčují tragické postavy Kunderových románů. Ti pionýři naší proměňující se zkušenosti, objevující před námi naši ztracenou možnost.