Článek
„Je to hrozivá hra,“ charakterizovala drama známého spisovatele překladatelka Eva Bergerová. „Ukazuje bez patosu dvacáté století z úhlu pohledu deseti spolužáků malého východopolského městečka Jedwabne ve stínu protižidovského pogromu 10. července 1941. Ano, je to století masakrů, diktatur. Zůstává to v nás jako jedno velké trauma, které tak či onak zasáhlo celou Evropu.“
Trauma jména Jedwabne
V onom létě v Jedwabném osvobozeném operací Barbarossa ze sovětského záboru po ostudném paktu Molotov – Ribbentrop skupina Poláků povraždila na náměstí a upálila v místní stodole nejméně 350 židovských mužů, žen a dětí. Spolužáci podřezávali spolužáky. Po válce to vydávali za zločin Němců.
Téma se stalo součástí polského účtování. V roce 2001 při odhalení památníku v Jedwabném se za Poláky Židům omluvil prezident Alexander Kwaśniewski. Jeho preferenční body poklesly ze 70 na 30 procent. Je lépe zapomínat?
Velké diskuze
Hned po premiérách se diskuse o Słobodziankově dramatu rozhořela i u nás. Máme svá vlastní temná místa, a také nestojíme o jejich reflektování. Jsme na tom ale hůř než genoví martyrové Poláci. Ta naše ostatně za nás osvětluje Gottland Poláka Mariusze Szczygieła. My si hovíme v idylách typu Musíme si pomáhat nebo Pelíšky.
Určující pro vnímání Naší třídy budiž fakt, že Słobodzianek za ni obdržel literární cenu Nike (významu asi naší Seifertovy). Ještě nikdy před ním ji v Polsku nezískal dramatik. Je to vizitka pro polské divadlo, které s výjimkou ostravských scén Aréna, Divadlo Petra Bezruče a lepších časů brněnské Husy na provázku u nás stále žalostně neznáme. Divadlo Komedie potvrzuje nadějí, že se to může změnit i v Praze.