Gerwarthovi se podařilo shrnout úctyhodné množství méně známých informací - v tom je asi hlavní přínos objemné publikace. Popisuje Heydricha jako chytrého a trochu namyšleného synka z bohaté rodiny s uměleckými sklony. Jeho otec byl ředitelem konzervatoře a Heydrich hrál mimo jiné velmi slušně na housle.

S krizí se ale ekonomická situace rodiny prudce horšila. Heydrich chtěl být námořníkem a patrně by jako důstojník udělal kariéru, kdyby nebylo jeho pletek se ženami a arogantnosti, která mohla vyplývat z dětství, kdy byl vychován jako chlapec z „lepší společnosti“, a současně i z komplexů, které měl, když rodičům peníze došly.

Každopádně Gerwarth přesvědčivě dokazuje, že Heydrich vůbec nebyl přesvědčený nacista nebo rasista - v mládí měl z nacistů legraci, Goebbelse nazval „kriplem“, novopohanským germánským rituálům se vysmíval. Židé ho vůbec nezajímali.

Když se ale vyhozený námořník dostal do finanční tísně, pod vlivem manželky Liny, která byla nacistkou, přijal místo u SS a jako schopný kariérista začal rychle stoupat. Šlo mu o peníze a díky vysokým funkcím je také brzy získal. Myšlenky nacismu přijal spíše pod vlivem spolupracovníků a pak začal spřádat velké plány, jak se v Německu zbaví nepřátel - Židů, komunistů, homosexuálů.

Do Prahy

V roce 1941 však Hitler, znepokojen klesajícím výkonem českého průmyslu a narůstajícím odbojem, rozhodl, že Heydricha bude potřeba v Praze. „Měkkého“ protektora Neuratha odvolal a vyslal tam nekompromisního pedanta, který měl rychle realizovat perfektní „evakuaci“ Židů z Čech a Moravy.

Autor pojal biografii velice podrobným stylem s řadou čísel a bohatým poznámkovým aparátem. Obohacující je rovněž množství citací lidí z Heydrichova okolí. Nejde však o vyloženě suchý odborný styl, byť se Gerwarth, absolvent Oxfordu, snaží emoce tlumit.

Celkové hodnocení: 90 %