Článek
Ve voicebandu byl s Bohušem Záhorským či s Jiřím Mikotou. Podílel se na počátcích Osvobozeného divadla, respektive Divadla Dada, které šlo pod vedením Jiřího Frejky svou cestou. V Osvobozeném se seznámil s tanečnicí Irmgardou Otteovou, se kterou spojil v roce 1931 svůj život. Její německá národnost nikomu nevadila, časem se ale projevila jako prokletí. Nejen pro ni, ale i pro syna či dceru. Léto 1934 trávil v Německu a sledoval nástup Hitlera. „Propast mezi mnou a touto zemí vzrůstá den ode dne a vtírá se do soukromí,“ napsal.
Psal básně i dramata, upravoval Šrámkův Stříbrný vítr, Spáče či Benátskou taškařici. Umělecká tvorba ho přiměla k úvahám o člověku. „Objevil jsem přítomnost ďábla a anděla,“ napsal mimo jiné. „Jakmile člověk žije nesociálně, odloučeně, objeví se tyto dvě složky jeho povahy v hrozivých kontrastech. Podle toho, která zvítězí, řídí se úspěch duševní práce nebo štěstí díla…“ Za ďábelství měl pocit neodpovědnosti.
Jeho překlady Guillauma Apollinaira, Kafky, Baudelaira či Rimbauda se staly součástí české kultury. Jeho sbírky Ráno vítězné (1939) i Kormorán (1943) připomíná s odstupem let v knize jeho syn Petr. Není pochyb, že verše byly vnímány v souvislosti s poetikou Františka Halase nebo Jana Zahradníčka.
Jeho rozhled byl upřen dál než na českou kotlinu. Je proč se zajímat o osudy i tvorbu lidí, jako je Miloš Hlávka. Publikace je důstojným připomenutím i podnětem k úvahám nejen historickým.