DVD se záznamem koncertu v Košicích jste vydali rok po jeho uskutečnění. Proč tak dlouho?

Natočili jsme ho v koprodukci se Slovenskou televizí, což znamenalo, že měla práva na to, aby mohla záznam vysílat předtím, než vyjde na DVD. Použila sedmdesát minut a sledovanost byla výtečná, ohlas také. My pak pro potřeby DVD přidali zbytek koncertu, takže trvá více než sto minut. Přestože jsme na něm technicky pracovali, musím říct, že ani jeden tón a ani jeden hlas nejsou dotočeny ve studiu, ale vše je z košického vystoupení. Hrajeme často, a po těch letech si už troufnu říct, že jsme schopni hrát i zpívat prakticky bez chyb. Milujeme muziku a profesionalita je pro nás přirozená.

Není tam opravdu žádná chyba?

Sem tam jsem některý tón zazpíval falešně. Říkám si ale, že když může občas zpívat falešně Mick Jagger, proč bych nemohl já?

Nedávno jste se popáté za sebou stali v anketě Český slavík nejpopulárnější slovenskou kapelou v Čechách. Změnil se díky těmto cenám váš vztah ke koncertům u nás?

Existují ukazatele, které vypovídají o tom, že nás české publikum respektuje. Rádio Čas mělo například nedávno propagační koncert a my jsme ho odehráli jako hlavní hvězda. Konal se v ostravské ČEZ Areně a bylo tam patnáct tisíc lidí. Pořadatelé nás také pravidelně zvou na festivaly, absolvujeme česká turné. Bereme to ale s rezervou. Popularita je příjemná věc, avšak neznamená automaticky kvalitu a je navíc velmi vrtkavá. Náš manažer nám často říká, že sláva je bublinkový svět. Neustále na sobě tedy pracujeme. Petr Janda totiž dodává: „Prosadit se není žádný problém. Ale udržet se, to je práce.“ A on určitě ví, o čem mluví.

Napsali jste řadu hitů. Žádají vás o písničky i jiné kapely?

Jsou kapely a muzikanti, kteří za námi přijdou a říkají, abychom jim nějakou písničku napsali. Já jim odpovídám, že ne, protože když nějakou napíšeme a je dobrá, necháme si ji pro No Name. A kdyby byla špatná, tak jim ji nedáme. Jsme čtyři bratři a dva kamarádi a užíváme si to. Když třeba někam jedeme, zjistíme si, kde přesně hrajeme, a potom se domlouváme, že s sebou vezmeme třeba míč, tenisové rakety, badmintonové rakety nebo in-line brusle.

Jste velcí sportovci?

Docela ano, protože v Košicích hrajeme s bratry lední hokej. Jsme v jedné pětce a náš zvukař je brankář. Je to amatérská liga, nehraje se do těla, žádné fauly. Jde o přátelský, bezkontaktní hokej. Za zápas shodíme až pět kilo. Já mám helmu jako Miro Zálešák, který hraje za Chomutov, bratr Ivan má zase helmu jako Zdeno Chára, slavný slovenský hokejista. Je to pro nás relax.

Jaké byly vaše dětské Vánoce?

Nejdříve jsme se s bratry porvali, potom jsme se pohádali a nakonec nás srovnal táta. Následovalo modlení, pak večeře a dárky. K té večeři jsme pokaždé měli filé, ale otec jednou rozhodl, že koupíme kapra a on ho zabije. Když však byl po jeho asi osmadvacátém úderu kapr stále naživu, rozhodl se, že kupovat kapra je nesmysl a že se vrátíme k filé. A v noci jsme pak chodívali a stále ještě chodíme na mši.

Schází se na Vánoce stále celá rodina?

Přestože my děti už máme své rodiny, vždycky se na svátky sejdeme. Je nás už poměrně dost, a tak se střídáme u rodičů, aby nebyli ani chvíli sami. Na tom se s bratry domlouváme, jsme na to zvyklí. V době, kdy nebylo moc peněz, si rodiče vzali půjčku a koupili auto. S bratry jsme si vytvořili systém v tom, jak si ho budeme půjčovat, ale protože jsme ho užívali neustále, poměrně brzy jsme ho poničili. Měli jsme proto velkou radost, že jsme si později mohli dovolit koupit na oplátku my auto rodičům. Stalo se to asi před čtyřmi lety a byly to nejkrásnější Vánoce, které jsme s rodiči zažili.

Patří k vánočním svátkům i vaše album písniček o lásce?

Patří k Vánocům i k nám. Jsme kapela, která má ráda emoce a ráda je předává. Nemáme problém říct v textu, že někoho milujeme. Na té desce nejsou jenom balady, ale i písničky rychlejší, v nichž je láska obsažena. Jsou tam i skladby, které se nestaly singly, ale přesto stojí zato je slyšet. Mimochodem, když jsme celé album poslouchali, vybavovali jsme si při tom, o čem ta která skladba je. Bylo to velice zajímavé.