Nicméně pokud by vinohradské Zkrocení přineslo výrazný inscenační názor korespondující s dneškem, byla by konfrontace s dalšími nastudováními zajímavá. To se však nestalo. Vinohrady ohlašovaly inscenaci „v nejlepším slova smyslu klasickou a tradiční“. Nic proti tomu, zvláště když Čičvákova režie v Národním a Špinarova na Letních shakespearovských slavnostech šly jinou cestou. Otázka je, co se pod pojmem klasické a tradiční skrývá.

Scéna Davida Baziky z masivních kašírovaných bloků nenápaditě sugeruje renesanční arkády, do nichž jsou vsazována dřevěná vrátka či se nad nimi snášejí vlající záclony k odlišení jednotlivých scén. Působí ale jen jako zatěžkaná dekorace, s níž se nijak zvlášť nehraje a jejíž stupňovitě členěná šikma herecké akci spíše překáží.

Podobně ilustrativní je i quasirenesanční hudba znějící jen jako doprovod a zdobné kostýmy působící za všech okolností co nejúpravněji. Takže i poté, co vyslechneme z úst Petrucciova sluhy Grumia (Michal Novotný) drastické líčení, jak se Kateřina vyválela v blátě, dostaví se ona vzápětí na scénu v bílých svatebních, jen decentně ušmudlaných šatech s dekorativní černou šmouhou na tváři.

O čem se to hraje?

Snaha dobrat se toho, o čem se Zkrocení hraje právě tady a dnes, se utápí v permanentním hereckém křiku, pádech, grimasách a pitvoření, jež nahrazuje skutečnou tvorbu dramatické postavy i situace. Postavy se ostatně mění skokem – okázale opilý Petruccio (Filip Blažek) během dialogu s Kateřinou (Andrea Elsnerová) jako zázrakem vystřízliví a stejným zázrakem se nejspíš promění i lítice Kateřina v krotkou holubičku, kladoucí ochotně svou dlaň pod manželovu nohu.

Ke zrodu láskyplného vztahu, jaký dvojice demonstrativně předvádí v závěru, došlo ale jen v důsledku totálního ponížení a utrpení, jemuž Petruccio Kateřinu opakovaně vystavuje. Zvláště v dnešní době výklad vskutku prazvláštní.

Vinohradské Zkrocení není ani tak klasické a tradiční jako bezzubé a při vší třeskuté komice vlastně dost nudné. Pokud ovšem nepokládáme za objevné a vtipné režijní nápady udělat z Bianky (Hana Vagnerová) nymfomanku, z nepravého Lucenziova otce (Jaromír Meduna) tupce komunikujícího znakovou řečí apod. Na tříhodinovou inscenaci je to žalostně málo. A obávám se, že poslední Zkrocení před padesáti lety mělo modernější fazónu než to dnešní.

William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy Překlad Jiří Josek, režie Juraj Deák, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Dan Fikejz, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Premiéra 14. 12. 2012 v Divadle na Vinohradech Praha.

Celkové hodnocení 50 %