Provokujete záměrně?

Tahle otázka směřuje hlavně k našim textům. Když už se v nich nějaká provokace objeví, není původně záměrná, ale vyplyne z textu. Když se v něm něco při psaní zlomí a je to na někoho namířené, pak už v duchu této provokace pokračujeme. Dál ale ten text zůstával hlavně legrační. To je důležité. Když máme dobrou písničku, ale text k ní je spíš vážný, tak k tomu vždycky ještě něco vtipného vymyslíme. Pokud ne přímo v textu, tak v hudbě nebo aranžích. Ve výsledku vždycky vznikne písnička v duchu tradic Horkýže slíže.

Je těžké vtípky vymýšlet?

Ani ne, člověk si ani neuvědomuje, kdy vznikají. Najednou prostě přijdou a jsou. Nové album jsme nahrávali ve stejném studiu jako to předešlé. Při jeho vzniku ale bylo víc zábavy, což byla známka toho, že mu humor nebude chybět.

Vznikají vaše vtípky přímo ve studiu?

Spousta z nich tam opravdu vznikne. Když jsme ale v minulosti o svých písničkách mluvili a poukazovali na nějaký vtip v nich, většinou to už pak vtip nebyl. Lidé to třeba původně pochopili úplně jinak a následně je možná mrzelo, že se dozvěděli pravdu. Rozhodli jsme se tedy, že už nikdy nebudeme prozrazovat, jak jsme ten či onen úsek ve skladbě mysleli. Zatím to funguje. Bavíme se při diskusích na youtube, ve kterých lidé píší své domněnky o tom, jak je co myšleno a o kom to je.

Když jsem se ptal na provokace, myslel jsem především na písničku Intro, která, řekněme, s osobitým humorem hledí na dění při mších v kostele. Nemáte s tím doma na Slovensku problémy?

Už dlouho jsme takovou skladbu chtěli udělat. Vždycky, když se někdo z nás dostane do kostela, ať už při pohřbu, nebo svatbě, tak nás baví muzikant, který sedí za varhanami, sleduje zpěv a hraje tak dlouho, dokud se neřekne poslední věta modlitby. Je to fenomén, jedna z mála věcí, kdy se hudba pasuje do zpěvu. Odtud už byl samozřejmě kousek k vtípkům.

Nejdřív přišel jeden, pak druhý a potom další. Jestli jsme to nepřehnali? Horkýže slíže přehánějí pořád. Zpětná vazba je zatím v pohodě. Pokud je negativní odezva i to, když někdo v diskusi napíše, že naše kapela nezná hranice, pak problémy máme. To se už stalo. My to ale neřešíme. Navíc když člověk nahraje něco kontroverzního, tak se o něm mluví. A pokud dnes chce kapela existovat, musí se o ní mluvit.

Je hranice, za kterou ve svých vtipech nikdy nezajdete?

To řešíme až při textování, nikdy ne dopředu. Dvojsmysly a trojsmysly v textech necháváme. Když posloucháme muziku jiných kapel, jsme také rádi, když nám nikdo nevysvětluje, o čem je text. Visací zámek kdysi nazpíval písničku Maluje sele. Já si myslím, že je o tom, jak se někdo pozvracel, prostě namaloval sele. Tak jsem ho pochopil. Nikdy jsem se ale kluků z Visacího zámku neptal, jestli to tak je. Kdybych to pochopil špatně, byl bych určitě zklamaný.

Řekli jste si někdy v minulosti, že jste nějaký text neměli nahrát a vydat na desce?

Ano, to se stalo. Neprozradím ale, o co šlo, protože bych nechtěl zklamat lidi, kterým ta věc připadala dobrá.

Na albu máte řadu zajímavých hostů, například herce Bolka Polívku nebo písničkáře Tomáše Kluse. Jak jste s nimi hostování dohodli?

S Bolkem Polívkou jsme natáčeli na jeho farmě. Dohodl to náš kamarád Mišo Malicher, který je současně kamarádem Bolka. Už delší dobu nás seznamoval a tentokrát nás seznámil tak, že jsme si s Bolkem začali tykat. Dali jsme mu text a on řekl: „Hoši, já musím být za chvíli na nějaké vernisáži. Jak dlouho to potrvá?“ My odpověděli, že asi čtyřicet minut, a on se vyděsil: „Čtyřicet minut? Malicher mi řekl, že to budou čtyři věty.“ Nakonec se s tím smířil a dali jsme to. Ani nechtěl, abych ho zatěžoval vysvětlováním textu. Když jsme to dokončili, zůstali jsme tam i na tu vernisáž.

S Tomášem Klusem to ale byl spíš takový malý podvod, ne? On říká, že písničku Playmate nenazpíval.

Byl to vtip, který jsme přehnali. Byla to ptákovina a beru ji na sebe. Neměli jsme k té písničce uvádět, že v ní zpívá jako host. Mohlo to zůstat jako parodie. Vzniklo to v takové naší euforii. Tomášovi se za to omlouvám.