:. Jste nesoutěživý typ. Už jste někdy nějakou cenu vyhrála?

Když jsem v mladších letech skákala do vody, tak jsem prohrávala s Heinemarie Gretzkou, takže jsem neměla na cenu šanci. Ale jako herečka jsem získala Cenu Alfreda Radoka za Ninu Zarečnou v Rackovi v inscenaci Petra Lébla, pak v Kanadě cenu za roli ve filmu Rekviem pro panenku a v České televizi za roli v inscenaci Počkej, až zhasnu. Všechny tyhle ceny měly společné to, že jsem se o jejich udělení dozvěděla až ex post a vlastně jsem nic nedostala. I proto je můj pohled na ceny trochu jiný - hlavně je přežít.

:. Kam si plastiku od Bořka Šípka doma postavíte?

Opravdu nevím. U nás je takový bordel... Ale vlastně ne, Radek Holub uklízí.

:. Budete slavit?

Asi moc ne. Ne že bych nechtěla, ale mám teď šňůru Hrdých Budžesů po celé republice. Ale určitě to oslavíme v Příbrami. Doufám, že i s autorkou Budžese Irenou Douskovou. Ale předtím musím přečíst její novou hru, kterou pro mě napsala.

:. Jak se vám po letech stálo na jevišti Národního divadla?

Krásně, protože mám Národní divadlo hrozně ráda. Myslím si, že stát na prknech tohoto divadla je pro herce vždycky pocta, nebo by aspoň měla být.

Otakar Brousek: Věřím, že ještě něco přijde

 

:.  Cenu Thálie za celoživotní mistrovství jste uvítal verši Františka Hrubína. Co pro vás verše znamenají?

Myslím, že český herec musí o krásné slovo dbát a jakmile je někde příležitost, tak je uplatnit., A toto byla ta nejvhodnější chvíle, aby z jeviště Národního divadla básnické slovo zaznělo.

:. Poezii jste věnoval značnou část svého hereckého života. Neměl jste pocit, že vás třeba připravila o některé role?

To ani ne. Ono to šlo tak souběžně. Poezie pro mě byla koníčkem už od studentských let. Službu básnickému slovu jsem cítil vždy jako doplnění, součást hereckého života, ne jako ochuzení o role.

:. Co vás letos na jevišti čeká?

Především mě čekají osmdesáté narozeniny, takže už musím spoléhat na to, jestli vydrží zdraví a přijde nějaká nabídka. Zatím hraji v Divadle na Vinohradech, ale to také jednou skončí a člověk se s tím musí smířit. Tak to v divadle chodí. Ale já jsem optimista a věřím, že ještě něco přijde. (rh)