Článek
Dosud jste se prezentovala spíš jako muzikálová zpěvačka, a byť vaše první album Zblízka z roku 2002 bylo šansonové, následující Púšť z roku 2005 neslo známky popu. Kdy jste se vlastně k šansonu dostala?
Už v dětství. Měla jsem pro to ideální podmínky. Moje máma v podstatě neposlouchala nic jiného než šansonové a folkové desky, z velké části české a slovenské. Ctila totiž slovo, myšlenku a přenos energie, což jsem zdědila po ní. Nejvíce mě v té době ovlivnili Hana Hegerová, Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, Nerez nebo Zuzana Navarová, později Michael Kocáb a desky Petra Hapky a Michala Horáčka. Ze zahraničí mám ráda písničkáře Vladimíra Vysockého, Leonarda Cohena nebo Jacquesa Brela.
Jaká je vaše definice šansonu?
Silný příběh, silné sdělení a silný projev. Neříkám, že v tom musí být velký patos, ale určitá dávka do něj podle mě patří. Hudba v něm slouží textu. Když jsem poprvé viděla Hanu Hegerovou, věděla jsem, že přesně tak má šanson vypadat. Jsem v tom konzervativní. Nikdy jsem netíhla k moderním hudebním prvkům, nechtěla jsem mít na desce žádný mrtvý zvuk.
Právě Hana Hegerová byla vaším vzorem. Proč?
Je to dáno nejen tím, že ji obdivuju, ale snad i naším původem. Obě v sobě máme slovenskou a maďarskou krev. Já mám navíc krev židovskou, tureckou a nedávno jsme zjistili, že z matčiny strany také bulharskou.
Texty pro vaše album napsal Michal Horáček. Jak vaše spolupráce vznikla?
Jako textaře jsem ho milovala od dětství. Když jsem pak ale měla plnou hlavu hudebních snů, ke spolupráci s ním nedosahovaly. Možná jen v těch nejodvážnějších chvílích. V devatenácti letech jsem se přestěhovala z Bratislavy do Prahy a hrála jsem v divadlech a muzikálech. Později jsem se dozvěděla, že Horáček chystá velký divadelní projekt Kudykam, ale že konkurz na něj je tajný. Musela jsem tedy zjistit kdy a kde je.
Tenkrát mi v tom poprvé a naposledy v téhle branži pomohl můj partner Ondřej Soukup, který mu zavolal. Horáček po něm vzkázal, abych se naučila jednu takovou jednoduchou písničku, na které bych ale mohla těžko dokázat, co ve mně je. Musela jsem tedy použít lest. Na konkurzu jsem řekla, že jsem se ji nestačila za dva dny naučit, ale že zazpívám písničku S cizím chlapem v cizím pokoji, kterou znám. Strašně se jim to líbilo, Petr Hapka mi složil velký kompliment a tím začala naše spolupráce.
Jak pokračovala?
Michal Horáček začal ještě připravovat pořad Český kalendář, ve kterém se měly zpívat jeho zhudebněné villonské balady. Pozval mě a vypadalo to, že je se mnou spokojený. Na to konto se rozhodl, že mi dá větší roli v Kudykamu. Při práci ve studiu jsem se také dozvěděla, že zveřejnil ke zhudebnění villonské balady. To pro mě byla výzva. Pustila jsem se do práce, a tak vlastně začala vznikat má deska. Rodila se skoro dva roky. Původně jsem to ale brala tak, že zhudebňuju texty pro Český kalendář.
Je těžké zhudebňovat Horáčkovy texty?
Ony to nejsou ani tak texty, spíš básně. Villonské balady mají pevně danou strukturu. Je v nich tolik pravidel a omezení, že je z mého pohledu zázrak, když vznikne jedna. Horáček jich zveřejnil sedmdesát, které vybral z více než stovky napsaných. Pro skladatele je to složité v tom, že vymýšlí hudbu na schematicky stejné verše. Musela jsem při tom přemýšlet jinak, než jsem jako skladatelka přemýšlela předtím. Ty texty jsou pro mě ale velice inspirativní, hudba k některým ze mě doslova vypadla. Bylo to emotivní.
Ke které skladbě na desce máte nejpevnější pouto?
Ke všem mám stejné, ani jedna není lepší nebo takříkajíc do počtu. Mohla jsem si vybrat ze sedmdesáti básní jednoho z nejlepších českých textařů. Komu se to poštěstí? Horáček ve mně znovu probudil šansoniérku a na rozdíl od jiných neřešil mou pěveckou minulost ani to, že mě vláčel bulvár kvůli vztahu s Ondřejem Soukupem. Mám pocit, že si to ani neuvědomoval. Pomohl mi nejenom pracovně, ale i lidsky.