Článek
Síly spojil s předním britským scenáristou Tomem Stoppardem (Zamilovaný Shakespeare) a obsadil své krajany – Keira Knightleyová, s níž už natočil oba zmíněné filmy, dostala roli titulní, Jude Law úlohu jejího manžela a Aaron Taylor-Johnson hraběte Vronského.
Málokdo by dnes byl zvědavý na pouze další přepis románu. Joe Wright tedy hledal cestu, jak ho ozvláštnit. Našel ji v tom, že (nejen) otevírá film jako divadelní scénu, na niž v rychlém defilé a za přestavování kulis doslova za pochodu přivádí postavy a charaktery, celou ruskou společnost „zbytečných“ lidí, kteří v marné snaze vyrovnat se zbytku světa s Francií v čele nedokážou nic nežli hrát. O to afektovaněji, oč prázdněji.
Nápad vyjádřit vyumělkovanost, pompéznost a zároveň marnost lpění na povrchní morálce právě prostřednictvím divadla vyšel výborně, aniž se tím režisér připravil o filmové vyprávění. Skvělá je podívaná na do nejmenších detailů vypracované kulisy, nádherné kostýmy i choreografii tanečních scén, byť ta klíčová – první tanec Kareniny a Vronského – může svou expresivitou a dokonalostí vyvolat v divákovi pocit, že sleduje něco mezi StarDance a Labutím jezerem.
Hlubší psychologie chybí
Koleje, vlaky, nádraží, bělostný sníh a černý závojíček na tváři hlavní hrdinky zase v rytmickém opakování neustále připomínají, oč tu běží, respektive jak to dopadne. Což ale drtivá většina diváků ví, takže to je sice velmi efektní, ale zároveň to může působit z hlediska příběhu jaksi nadbytečně. Zejména první polovina filmu je vizuálně strhující, i když už se vkrádají pochybnosti o scénáři. Stoppard rozebral Tolstého na prvočinitele, vše, co netvoří ústřední dějovou osu, jednoduše vypustil a ponechal vcelku přímočarý příběh bez hlubšího zanoření do psychologie postav, prokreslení jejich charakterů i povah. To je ale právě u Kareniny podstatné.
V důsledku toho pak vlastně lépe vycházejí jednodušší charaktery jako záletník Oblonski ve výborném podání Matthewa Macfadyena než ty ústřední. V druhé části vyniknou slabiny scénáře ještě víc, když v něm zejména Anniny pohnutky jednání nemají dostatečnou oporu.
Kamenem úrazu je totiž fakt, že z dnešního pohledu se Anna dopustila nejvýš poklesku, a tvůrci nejspíš nevěděli, jak přenést na současné diváky důvod jejího bezedného zoufalství. Nakonec tedy Anna působí ponejvíc jako nevyrovnaná, lehce hysterická žena a její závěrečný čin je z hlediska filmového děje dost těžko pochopitelný – koneckonců jí nikdo neubližoval. Největší předností Knightleyové jako Kareniny je její krása, už dospělá, ale stále zářící a zároveň tak křehká, že herečka toho nemusí moc dělat pro to, aby jí člověk věřil její velkou lásku. Přesto ji herecky převyšuje Jude Law, který představuje Karenina jako člověka kvalitního, dobrosrdečného, byť zasmušilého ve svém úřadě i v údělu podváděného manžela.
Divák, který nezná dobře předlohu, se tedy nevžije dostatečně do strnulosti, bezvýhradné podřízenosti pravidlům pokrytecké morálky v tehdejší ruské společnosti včetně vězeňského charakteru instituce manželské. Může se pak i podivit, proč před kvalitním mužem s tváří Juda Lawa dala Anna přednost Vronskému, stylizovanému do plavého kudrnáče, který v podání Aarona Taylora Johnsona nemá žádné zvláštní charisma?
Stoppardova a Wrightova Anna Karenina tak zůstává velmi osobitě natočenou výpravnou podívanou, která může diváky strhnout. Zda ale na ně dokáže zapůsobit, tak jak to před léty dokázala filmová Pýcha a předsudek a jak to dodnes dokáže Lev Nikolajevič svou knihou, je otázka, na kterou nelze odpovědět jednoznačně. Hodně bude záležet na tom, nakolik si diváci budou schopni dosadit do děje podstatu, kterou znají z předlohy.