Zucchero kdysi proslul hlavně baladou Senza Una Donna, jinak už vydal desítky alb a kompilací. Spolupracoval i s Erikem Claptonem, Stingem či Eltonem Johnem. Zamiloval se do amerického blues, což je na jeho deskách evidentní, zůstává však stále „popařem“ - v dobrém smyslu slova.

Jeho nové kubánské album se skutečně nahrávalo v Havaně a podílelo se na něm mnoho tamních muzikantů, což je znát. Není to jen pokus Evropana něco násilně napodobit, má to sílu, kubánský šmrnc, lehkost, perfektní melodie.

Pravda je, že nejde o příliš originální materiál. Zucchero přepracoval některé své staré hity nebo se uchýlil ke coververzím (Guantanamera, Ave Maria No Morro). Nové aranže, které vznikly ve spolupráci s kultovním americkým producentem Donem Wasem, jsou ale natolik dobré, že album lehce obhájí své právo na existenci. Novinek je tu málo, ale nevadí to.

Zucchero se chytře rozhodnul pro minimum balad a vsadil na taneční dovádění. Směs kubánských, brazilských a tex-mex vlivů namíchal výtečně a škatulka vánočního dojímání už je stejně obsazena jinými komerčními snaživci. Maličko ujel jen v případě Ave Maria No Morro, což je, jak název napovídá, vykradená a značně přepracovaná klasická melodie Ave Maria. Zde se autor až příliš dotýká hranice slzopudného kýče, což neměl vůbec zapotřebí. Spojovat klasiku a pop se většinou umělecky nevydaří.

Celkové hodnocení: 85%