V profilovém medailonku jste zmínil, že Jindřich Chalupecký pro vás znamená začátek všeho. Jak jste to myslel?

To bylo trochu vytrženo z kontextu. Pan Vladimír Morávek, režisér slavnostního večera, nás finalisty poprosil, abychom odpověděli na několik otázek. Jedna z nich byla, co pro nás znamená Jindřich Chalupecký. A já jsem na to odpověděl, že když mi bylo devatenáct let, tak jsem v televizi uviděl upoutávku na jeho cenu, a díky tomu jsem se dozvěděl, kdo to je. Začal jsem se všeobecně zajímat o umění a poprvé jsem se pokoušel namalovat nějaké obrazy. Takže s jistou nadsázkou by se dalo říct, že pan Chalupecký je pro mě začátkem všeho.

Vy jste o umění zájem neměl? Čím jste se zabýval?

Cesta k hledání vlastní osobnosti pro mě byla složitější. Než jsem přišel na to, co chci dělat, prošel jsem několika stadii různých adolescentních protiautoritativních stupňů. Byl to protest, klasické vymezování se. Pak přišel zlom, začal jsem se zajímat o arteterapii. Z toho vykrystalizovala malba. Zjistil jsem, že je to opravdu to, co mě naplňuje. Uvědomil jsem si, že obrazy ve mně můžou, ale nemusí vyvolat pocit toho, že život má smysl a cenu.

Říkáte, že malba byla jasná volba. Ateliér Vladimíra Skrepla jste si vybral záměrně?

Doporučila mi ho kamarádka Karolína Rossí, která pochází ze stejného města jako já, z Bystřice nad Pernštejnem. Studovala u profesora Kokolii a poradila mi, ať zkusím Skrepla, že by mi mohl sednout. Tehdy jsem ani nevěděl, kdo to je, fakt jsem byl uměním nepolíbený. Z prvního setkání s Vladimírem Skreplem jsem byl rozčarovaný, jak dokáže k věcem přistupovat, jak dokáže číst v obrazech a umí vám porozumět lidsky. To bylo pro mě velmi důležité. Jeho kritika pro mě byla trochu sprcha, ale řekl jsem si jednu zásadní věc – že buď se na to můžu s prominutím vyprdnout, anebo zatnout zuby a malovat, abych se do přijímaček zlepšil. A tak jsem makal, udělal přijímačky a Vladimír mě vzal do ateliéru.

Během studia jste hledal vlastní cestu. Jaká byla nebo jsou hlavní témata?

Považuji se za citlivého člověka, který okolní vjemy a ruchy intenzivně prožívá, a ta tenze, která se potom projeví v obrazech, je vždy zrcadlo latentního freudovského podvědomí. Ze začátku to byla expresivní, naturální, živočišná malba, až gestická, zabýval jsem se velice osobními tématy. Pak přišlo období, kdy jsem začal pociťovat geometrickou převahu nad malbou. Třeba v cyklu Melancholie byla trochu figura, inspiroval jsem se norským dramatikem Jonem Forssem. Nebyla to ilustrace knihy, bylo to spíš o pocitu, náladě a slovu melancholie, poněvadž je příjemné a zároveň romantickosmutně znějící. A postupně se v mé tvorbě začaly ukazovat náznaky moderny.

V kolekci pláten, kterou jste připravil pro výstavu k Chalupeckého ceně, kombinujete malbu s koláží. Jsou to trochu syrové, přitom velmi uklidňující obrazy.

A přitom jsem u malování velmi emotivní. Měl jsem velké štěstí, že jsem od druhého ročníku mohl pracovat doma ve svém ateliéru, jelikož při práci vedle sebe nesnesu dalšího malíře. Ta osamocenost je pro mě nedílnou součástí života, i když mám přítelkyni, která také maluje, což je výhoda, protože navzájem víme, že malíř musí být v něčem sobec. Když jsem s obrazem sám, můžu s ním bojovat, dešifrovat různé věci. Když mi to nejde, jsem u toho někdy nervní, maluju to třeba desetkrát a ty tuny barev, které seškrábnu špachtlí a hodím na zem, je jako odhození něčeho… Nevím, jak to popsat. Něčeho osobního.

Když jste sám v ateliéru, posloucháte muziku, anebo lpíte na absolutním tichu?

Jsem vášnivý posluchač rozhlasových her, miluju inscenované příběhy od Karla Čapka jako R.U.R nebo Bílá nemoc. A to je jedna z věcí, která je v těch obrazech někdy cítit. Pořád se mi tam dostává narace, chci ji tam, i když jsou to geometrické tvary, ale asociace je na divákovi samotném. Nechci mu říkat, že tohle je stůl a židle. O to mi nejde.

FOTO: Foto archív Ceny Jindřicha Chalupeckého

Jak vnímáte současnou malbu, které se začíná opět dostávat větší pozornosti?

To je velmi ošemetné. Malba nikdy nevymizela, vždy existovala koexistence celku různých médií a uměleckých směrů. Měli bychom zkrátka na dílo nahlížet jako na dílo. A pokud je to opravdu kvalitní věc, je jedno, jestli je to malba nebo fotka. Nebyl bych v tom žádný purista.